Zážitky do poslední chvíle
9. týden na cestě / 690 km
Joshua
Saguaro
návrat domů
Pouštní království plné kontrastů
Západ USA je doslova prošpikovaný národními parky. Ačkoliv jich tu při různém vymezení „západu“ napočítáme kolem třiceti, každý z nich je naprosto jedinečný a nabízí zážitky, které nikde jinde na světě nenajdete. Tentokrát naše putování zavádí do Joshua Tree National Parku, místa, kde se setkává drsná krása pouště s magickou atmosférou skal, palem a bizarních stromů Joshua.
Do parku vyrážíme hned zrána severní branou a široko daleko není jediného turisty. To znamená jediné – naprostý klid a možnost pořídit si fotografie přímo na cestě u největších Joshua stromů, tedy zvláštních juk, jejichž siluety se tyčí do nebe jako obrovské sochy. Mezi nimi vyrůstá nespočet kaktusů, od drobných jehličkových po impozantní staré kusy, které pamatují desítky let sucha i prudkých bouří. Ač se zdá lákavé na chvíli vyskočit z auta třeba jen v žabkách, rozhodně to není dobrý nápad. Po zemi se válejí ostré kusy kaktusů a šlápnout na ně je zážitek, který byste si přát rozhodně nechtěli. My raději obouváme tenisky a s respektem k místní přírodě vyrážíme na první okruh.
Hidden Valley Trailhead je krátká, ale dechberoucí procházka. Úzké cestičky se vinou mezi obrovskými balvany, pichlavými kaktusy a elegantními yukkami. Slunce stoupá stále výš a s ním i teplota – horký vzduch se tetelí nad skalami a každé nadechnutí připomíná otevřenou pec. Není divu, že i naši kluci začínají být unavení, a tak Filípek s úsměvem pronese, že už se těší na zimu a lyžování. Ta představa kontrastu mezi spalující pouští a mrazivým sněhem nás rozesměje, ale horko je opravdu vyčerpávající.
Pokračujeme dál kolem největších solitérů parku a brzy dorážíme na místo, které se nedá vynechat – Keys View. Odtud se otevírá nezapomenutelný panoramatický výhled na údolí Coachella Valley, kde se za jasného počasí třpytí Salton Sea a v dálce vystupují mohutné štíty hor San Jacinto a San Gorgonio. Při troše štěstí je vidět až do Mexika, a pokud se vzduch zatetelí v oparu, celé panorama získává mystickou atmosféru. Je to chvíle, kdy člověk jen tiše stojí a vstřebává krásu pouště, která je drsná, ale neskutečně podmanivá.
Na zpáteční cestě ještě zastavujeme u Cap Rock, místa obklopeného bizarně tvarovanými balvany. Slunce však už nemilosrdně žhne a my si připadáme, jako by nás celá poušť chtěla spálit na popel. Důkazem o nehostinných podmínkách jsou desítky malých vosiček, které se během naší zastávky shlukly pod autem. Hledají chládek a kapky vody stékající z klimatizace – tady je totiž voda opravdovým pokladem a každý živočich využije sebemenší příležitosti, aby se k ní dostal.
Den zakončujeme zastávkou na jednom z nejfotogeničtějších míst parku – v Cholla Cactus Garden. Rozprostírá se zde doslova nekonečné moře kaktusů cholla. Každý kus je jiný – některé se tyčí jako ztepilé věže, jiné se rozvětvují do bizarních tvarů a všechny působí fascinujícím, skoro mimozemským dojmem. S postupujícím západem slunce se jejich jehličky zlatavě rozzáří, jako by zahrada byla poseta tisíci malými lampičkami. Je to obraz, který se nesmazatelně vryje do paměti.
Když konečně opouštíme park, vzduch je stále horký, ale obloha už hoří oranžovými a fialovými barvami. Joshua Tree nás opět ohromil – svou krásou, divokostí i tím, jak nesmlouvavě připomíná, že poušť se musí respektovat. Odnášíme si nejen spoustu fotografií, ale hlavně zážitky, které se jen těžko popisují – musí se zažít na vlastní kůži.
Od pouště k horám: dobrodružná cesta na jih Arizony
Opustili jsme rozžhavené pláně Joshua Tree a před námi ležel dlouhý den na cestě směrem k mexickým hranicím. Dálnice na Phoenix byla nekonečná a upřímně řečeno nijak pohodlná – monotónní asfalt, vedro a jen pár kempů po cestě. Když jsme ale zahlédli tip na odlehlou palmovou oázu Corn Springs, rozhodli jsme se dát cestě trochu dobrodružství.
Odbočka z dálnice nás vedla 11 kilometrů širokou prašnou cestou, která se v noci proměnila v nekonečnou roletu. Byla už úplná tma, teplota stále přesahovala 30 °C a skály kolem nás působily skoro hrozivě. Poslední dva kilometry ale přišel zlom – písečná cesta, hluboké koleje a říční koryto, které už nešlo objet. V ten moment nebylo cesty zpět. Plný plyn, dálková světla svítící do prázdna a tiché napětí v kabině – jestli se cesta ještě zhorší, zůstaneme uvěznění uprostřed pouště, daleko od civilizace a bez signálu.
Nakonec jsme dorazili do cíle. Oáza působila opuštěně, zarostlá, bez známek života. Jen stará zásobárna vody pro zvěř připomínala, že tady občas zaprší. Člověk se tu cítil jako trosečník na konci světa. V noci jsme nespali klidně – myšlenka na nečekanou bouřku a neprůjezdné koryto nám nedala odpočinout. Ráno jsme ale s úlevou zjistili, že cesta je volná. Stopy velkého traktoru dokazovaly, že někdy v minulosti se tu opravdu o průjezdnost starali. V návštěvní knize byly jen jednotlivé záznamy – důkaz, že sem zavítá jen hrstka těch nejodvážnějších. Upřímně, kdybychom dojeli za světla a viděli všechny ty hluboké písečné koleje, nejspíš bychom se otočili a jeli jinam.
Následující den nás znovu pohltilo úmorné vedro a nekonečné kilometry dálnice. Rozhodli jsme se proto sjet na okrsky a hledat něco zajímavějšího. Náhoda nás zavedla do malého městečka, kde kromě hřiště stálo i koupaliště. Za dva dolary na osobu jsme dostali osvěžení, které jsme zoufale potřebovali. Malý bazén byl plný atrakcí a vody, které se naše děti ne a ne nabažit.
Americká koupaliště nás ale překvapila – žádné stánky s občerstvením, žádné automaty na kávu nebo colu. Tady je úplně normální, že si lidé přivezou obrovské chladicí boxy na kolečkách, plné jídla a pití. Dalším překvapením byl počet plavčíků. V malém bazénu jich bylo hned devět!
Poslední den mezi obry pouště
Naše putování po americkém jihozápadě jsme zakončili návštěvou jednoho z nejikoničtějších míst Arizony – národního parku Saguaro. Tento park, rozdělený na dvě části – východní a západní – obklopuje město Tucson a chrání rozsáhlé porosty majestátních kaktusů saguaro, které se staly symbolem celého amerického jihozápadu.
Den jsme začali brzy ráno ve východní části parku (Rincon Mountain District), známé svými kopci a dechberoucími výhledy na pouštní krajinu. Slunce teprve stoupalo nad horizont a jeho zlatavé světlo probouzelo k životu stovky kaktusů, jejichž dlouhé paže se natahovaly k obloze. V té ranní tichosti bylo cítit, že jsme na místě, které má svou vlastní, zvláštní důstojnost.
Právě tady kluci dokončili své poslední deníky junior rangerů. Seděli v návštěvnickém centru, obklopeni obrázky místní fauny a flóry, a s pečlivostí zapisovali své poslední poznámky z cesty. Bylo to dojemné – uzavřít celou naši cestovatelskou kapitolu v parku, který je tak výrazně spojený s americkým jihozápadem. Po odevzdání deníků je čekala malá slavnost: obdrželi svůj poslední odznáček, který si hrdě připnuli na klobouk a s úsměvem ukazovali, jak se jejich sbírka za poslední týdny rozrostla.
A co jsou to vlastně ty slavné kaktusy saguaro? Tito obři pouště rostou jen na malém území Sonorské pouště, a národní park Saguaro je jediným místem v USA, kde je najdete ve velkých porostech. Růst mají extrémně pomalý – během prvních deseti let dorostou sotva 3 centimetry. První paže se jim objevuje až kolem 50–70 let věku a plné velikosti dosahují zhruba ve 150 letech. Nejstarší exempláře mohou žít i více než 200 let a dorůst výšky přes 12 metrů. Kaktusy nejsou jen symbolem, ale také domovem – dutiny v jejich tělech si vyhlubují ptáci, například datlové či sovy, a využívají je i netopýři a drobní savci. Díky nim tak poušť ožívá i ve chvílích, kdy by se zdála mrtvá.
Po poledni jsme se vydali přes Tucson do západní části parku (Tucson Mountain District). Tato část působí divočeji a kaktusy zde rostou mnohem hustěji, takže člověk má pocit, že vstoupil do zeleného lesa – jen místo stromů ho obklopují obří saguara. Cesty se klikatily mezi skalami a kaktusy, občas jsme zahlédli ještěrku nebo slyšeli zpěv pouštních ptáků. Odpoledne jsme strávili pomalou procházkou i zastávkami u vyhlídek, odkud se otevíraly úžasné panoramatické pohledy.
Když slunce začalo slábnout a obloha se barvila do oranžových a fialových odstínů, pochopili jsme, proč je západní část parku proslulá svými nezapomenutelnými západy slunce. Siluety saguaro proti zářící obloze tvořily kulisu, kterou si poneseme v paměti ještě dlouho. A možná, že právě tímto obrazem jsme si odnesli ten nejlepší možný závěr naší cesty.
Když poušť zahoří
Jsou chvíle na cestách, kdy se člověk zastaví, přestane mluvit a jen tiše sleduje divadlo přírody. Takovým okamžikem je západ slunce v národním parku Saguaro, který patří k těm nejúchvatnějším, jaké lze na americkém jihozápadě zažít.
Když slunce začalo slábnout a obloha se barvila do oranžových a fialových odstínů, pochopili jsme, proč je západní část parku proslulá svými nezapomenutelnými západy. Siluety obřích kaktusů saguaro proti zářící obloze tvořily kulisu, kterou si poneseme v paměti ještě dlouho. Tyto „strážci pouště“, jak se jim přezdívá, působili v zapadajícím světle ještě majestátněji – jako by se na chvíli proměnili v kamenné sochy, pevně zakořeněné v pouštní krajině.
Atmosféra západu v Saguaro je zvláštní. Vzduch se ochlazuje, poušť se ztiší a vše se na pár desítek minut ponoří do magického světla. Fialové stíny hor Tucson Mountains se prodlužují a mezi kaktusy se ozývá zpěv ptáků, kteří hledají poslední úkryt pro noc. Člověk má pocit, že čas se zpomalil a celý svět se zastavil, aby mohl obdivovat tuto krátkou, ale silnou podívanou.
Pokud plánujete návštěvu, vyhraďte si odpoledne na západní část parku (Tucson Mountain District). Tam najdete nejhustší porosty saguaro, a právě odtud se otevírají ty nejlepší výhledy. Oblíbenými místy k pozorování jsou například vyhlídka Gates Pass nebo krátké stezky poblíž Bajada Loop Drive. Ať už se zastavíte kdekoliv, jedno je jisté – tento západ slunce bude patřit k těm, na které se nezapomíná.
Když jsme odcházeli a poslední paprsky mizely za horizontem, věděli jsme, že právě tímto obrazem jsme si odnesli ten nejlepší možný závěr naší cesty. Západ slunce v Saguaro není jen turistický zážitek – je to okamžik, kdy vás poušť přijme mezi sebe a ukáže vám svou nejkrásnější tvář.
