Route 66 a pouštní divy
8. týden na cestě / 940 km
Death Valley
Las Vegas
Hoover Dam
Mohave desert
Route 66
Pekelná jízda pod hladinu oceánu
Z Manzanaru začínáme znovu stoupat do hor – a proč? Jen proto, abychom je zase sjeli, a to až pod úroveň moře. Na trase dlouhé 149 km překonáváme 1500 výškových metrů nahoru a téměř 3000 dolů. Až později Mireček přiznal, že právě tohle byla jedna z nejkrásnějších cest autem – nekonečné roviny, kam oko nedohlédne, a krajina, která se mění před očima. A pak se nám otevírá svět, který bere dech: nejžhavější a nejsušší místo Severní Ameriky. Slunce pálí do vyprahlé země, vzduch se tetelí nad bílými pláněmi a ticho je tak hluboké, až je znepokojivé. Drsné, neúprosné – a přesto nádherné.
První zastávka? Visitor centrum. Jednak kvůli deníkům pro kluky, ale hlavně kvůli teploměru. Český teploměr v autě totiž končí na 50 °C – a tady? Dnes ukazuje neuvěřitelných 52 °C, tedy 126 °F. To už není jen horko – to je realita, kterou si člověk neumí představit, dokud ji nezažije. Slunce pálí kůži, dýchání je těžké, během pár minut jsme rudí v obličeji a přehřívá se nejen tělo, ale i telefony. Stačí pár fotek a mobil se přepíná do režimu přehřátí. Chladíme ho u klimatizace v autě, kde je „příjemných“ 38 °C – ano, i tahle teplota může působit jako úleva.
A není to jen nepříjemné – je to nebezpečné. V takovém horku může tělo ztratit až 1,5 litru vody za hodinu jen pocením. Bez pití nastupuje dehydratace, slabost, zmatenost a v krajním případě úpal. Tady není prostor pro chyby – přežití závisí na každé kapce vody a respektu k přírodě. Není náhodou, že právě tady byl naměřen světový teplotní rekord – 56,7 °C v roce 1913.
Z centra se vydáváme dál – do Badwater Basin, nejnižšího bodu Severní Ameriky, ležícího 86 metrů pod mořem. Slaná pánev, bílá krusta, krajina jak z jiné planety. Vydržíme jen pár minut, pak zase zpět do auta. Slunce se pomalu sklání k obzoru, a tak míříme k písečným dunám, kde kluci poprvé zkouší běhat v písku horkém jako rozpálená plotna. Žabky tu nejsou ideální obuv, ale co naplat – tohle se prostě musí zažít.
Než údolí opustíme, zastavujeme ještě na dump station doplnit vodu. A ta? Teče z hadice horká jako ranní káva. Tady nic není obyčejné.
A přestože se může zdát, že tahle krajina je mrtvá, opak je pravdou. Život si našel cesty: od odolných kaktusů a pouštních keřů, přes kojoty, lišky a chřestýše, až po drobnou rybku Devils Hole pupfish, která přežívá v jediném izolovaném jezírku. Údolí smrti není mrtvé – jen ukazuje, že přežije ten, kdo se dokáže přizpůsobit.
Když pak večer vychází hvězdy, dává nám tahle poušť poslední dárek – oblohu posetou miliony světel, kterou se nechce přestat fotit. A my víme, že na tuhle jízdu do útrob země jen tak nezapomeneme.
Las Vegas – světové památky na jedné ulici
Z horkého Death Valley jsme si udělali malou neplánovanou zajížďku – zamířili jsme do Las Vegas, města, které nikdy nespí. A i když jsme se tu nezastavovali, stačilo projet slavný Strip, abychom viděli to nejpodivuhodnější.
Když se člověk ocitne na této ulici, má pocit, že cestuje napříč celým světem během pár minut. Na jedné straně se tyčí Eiffelova věž, jen o něco menší než ta pařížská, o kousek dál nás vítá Socha svobody, jak ji známe z New Yorku. Vedle toho se zvedají honosné římské sloupy, egyptské pyramidy a dokonce i benátské kanály s gondolami, kde se dá projet pod falešnou oblohou, která nikdy netmavne. Všechno je obrovské, nablýskané a nasvícené tak, že oči nestačí sledovat tu směsici barev a tvarů.
Mareček byl nadšený, že mohl z okna auta spatřit Eiffelovku i Sochu svobody. A vlastně to bylo ideální – děti zažily atmosféru města, aniž bychom museli vystupovat do míst, která nejsou úplně přívětivá pro rodiny.
Jedna projížďka Stripem nám úplně stačila – Las Vegas je fascinující a bláznivé, ale pro nás spíš krátká, barevná vsuvka na cestě než cíl samotný.
Hoover Dam – gigant z betonu v srdci pouště
Když už jsme se ocitli v Las Vegas, byla by škoda nevyrazit i k nedalekému monumentu, který je symbolem lidské vytrvalosti a inženýrského umu – k Hoover Dam. Tento obří betonový kolos, stojící na hranici Nevady a Arizony, vznikl v době velké hospodářské krize, v letech 1931–1936. Stavbu tehdy řídila americká vláda s cílem zkrotit nevyzpytatelnou řeku Colorado, která pravidelně způsobovala ničivé povodně, a zároveň přinést práci tisícům nezaměstnaných.
Už samotná čísla berou dech – přehrada je vysoká 221 metrů, dlouhá 379 metrů a ve své době byla největší přehradou světa. Jen pro představu: kdyby se použil veškerý beton, který padl na její stavbu, dalo by se z něj postavit chodník táhnoucí se napříč celými Spojenými státy od pobřeží k pobřeží.
Přehrada vytvořila obrovskou vodní nádrž Lake Mead, která je i dnes největším uměle vytvořeným jezerem v USA. Hoover Dam slouží hned několika účelům – reguluje tok řeky Colorado, zásobuje vodou miliony lidí v Arizoně, Nevadě i Kalifornii a vyrábí elektřinu pro velkou část jihozápadu USA.
Dnes je to nejen technická památka a důležitá součást infrastruktury, ale i vyhledávaný turistický cíl. Stát přímo na hrázi a pohlédnout dolů do kaňonu, kde se pod vámi v hloubce třpytí řeka Colorado, je opravdu zážitek, při kterém člověk cítí malost vůči lidskému dílu i síle přírody.
Samota v Mohavské poušti
Mohavská poušť je jedním z míst, kde si člověk připadá doslova na konci světa. Nekonečné pláně, kde se horizont ztrácí v horkém oparu, a cesta, po níž se sune naše auto, aniž by se kolem objevila jediná živá duše. Byla to zvláštní kombinace svobody a tísně – krásné, ale zároveň respekt budící ticho.
Na začátku naší cesty nás překvapilo jen jediné „varování“ – cedule upozorňující na výskyt pouštních želv (desert tortoise). Tyto chráněné tvory si člověk většinou představí, jak se líně šourají přes cestu, ale realita byla jiná. Žádnou jsme nepotkali. Není divu – bylo tak suché období, že želvy zůstávaly zahrabané hluboko v písku. V létě totiž vylézají ven pouze tehdy, když přijde pořádný déšť. Teprve tehdy se mohou napít a nasytit vody, kterou potřebují k přežití další dlouhé suché etapy. To vědomí nám jen umocnilo pocit, jak drsné a nehostinné podmínky v poušti vládnou.
Odpoledne jsme dorazili k jedné z největších přírodních atrakcí oblasti – Kelso Dunes. Už z dálky se před námi tyčil obrovský písečný masiv, který působil téměř surrealisticky uprostřed kamenité pouště. Tyto duny vznikly nahromaděním jemného písku, který sem vítr přinášel tisíce let. Dnes zabírají plochu přes 70 km² a dosahují výšky až 200 metrů – jsou tedy jedny z největších v Kalifornii.
Naším plánem byl výšlap na některý z vrcholů. Jenže stačilo udělat pár kroků a hned nám bylo jasné, že to nebude možné. Písek byl rozpálený až k 70 °C – bosou nohou by se ho člověk ani nedotkl. Představa, že se máme brodit těmi rozpálenými zrníčky další dvě hodiny, byla nereálná. Výstup jsme museli vzdát, ale pohled na duny, jejich obrysy měnící se s odpoledním světlem a kontrast s tmavými horami v pozadí, stál za to.
Kelso Dunes mají ještě jedno zvláštní kouzlo – při sesouvání písku se z nich ozývá hluboký dunivý zvuk, jakoby „zpívaly“. Tento přírodní jev vzniká třením zrnek písku při sesuvu a je slyšet na velké vzdálenosti. Tentokrát jsme „zpívání dun“ nezažili, ale už samotný pohled na ně byl fascinující.
A přestože jsme byli víc než 300 km od nejbližší civilizace, našli jsme u parkoviště malý zázrak. Kamennou toaletu, čistou, vybavenou toaletním papírem a dokonce s dezinfekcí na ruce. Američané mají zvláštní smysl pro komfort – ať jste kdekoli, od národního parku po nejzapadlejší kout pouště, záchody tu vždy najdete a všechny jsou v perfektním stavu. Něco, co by si u nás zasloužilo inspiraci.
Neon v ghost town:
Route 66 a jeho druhá šance
Po dalších 250 km jízdy pouští jsme dorazili do malého místa, které nese velké jméno – Amboy. Dnes působí jako městečko duchů – pár staveb, jedna čerpací stanice a ikonická neonová cedule Roy’s Motel and Café, která se stala symbolem.
Amboy byl kdysi jednou z nejdůležitějších zastávek na legendární Route 66. V dobách, kdy tudy proudily tisíce aut, byla tahle oáza v poušti živým centrem s motely, restauracemi a servisy. Po otevření nové mezistátní dálnice I-40 ale většina dopravy zmizela a Amboy upadl do zapomnění.
V posledních letech se ale jeho osud začíná obracet. Současný majitel má velké plány – do roku 2026, kdy Route 66 oslaví 100 let, chce Amboy znovu oživit. Cílem je vrátit mu původní lesk, obnovit motel a kavárnu a vytvořit z něj místo, které bude důstojně připomínat zlatou éru „Mother Road“.
Pro nás to byla zastávka plná nostalgie – vidět opuštěnou neonovou ceduli zářící do pouštní tmy a uvědomit si, že po stejných silnicích kdysi jezdily miliony cestovatelů s nadějí a snem o Americe. Amboy je sice dnes jen stínem své minulosti, ale pořád má silné kouzlo a připomíná, proč Route 66 není jen silnice, ale symbol celé jedné éry.
Naše cesta Mojavskou pouští byla náročná, horká a vyčerpávající, ale zároveň patřila k těm, na které se nezapomíná. Vidět místo bez jediné duše, jen s tichem, písečnými dunami a stopami historie, je zážitek, který člověku zůstane pod kůží.
Poušť je drsná, ale učí pokoře. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi komfortem a přežitím, a zároveň, jakou krásu dokáže ukrýt tam, kde byste ji vůbec nečekali.
