Procházky mezi obry
7. týden na cestě / 940 km
Yosemity
Kings Canyon, Sequoia
Mount Whitney
Manzanar
Bránou do Yosemitského ráje
Loučíme se se sopečnou krajinou a krátery a vyrážíme vstříc pořádným horám. Noc přečkáváme u malé přehrady a ještě před svítáním začínáme stoupat do sedla Tioga Pass (3030 m n. m.), nejvyššího silničního průsmyku v Kalifornii a jedné z hlavních bran do Yosemite National Park.
První kroky míří tradičně do visitor centra – kluci pro své deníky Junior Rangerů a já pro tipy na túry. Ranger doporučuje výstup na Lembert Dome (2880 m n. m.), žulový vrchol tyčící se nad Tuolumne Meadows. Skvělá volba! Trasa je místy prudká, ale po měsíci a půl cestování máme v nohách tolik kilometrů, že nás žádný kopec nezastaví. Odměnou je panoramatický výhled na alpské louky a meandrující řeku Tuolumne – obraz, který se jen těžko zapomíná.
Po sestupu si dopřáváme oběd a konečně kupujeme i pohlednice domů. Další zastávka – Tenaya Lake, ledovcové jezero s bílou písečnou pláží. Děti se vrhají do vody a staví písečné pevnosti, my si dopřáváme pár temp v osvěžující, ledové vodě. Ideální místo na odpočinek, než se vydáme dál.
Cestou míjíme vyhlídku, odkud poprvé spatříme ikonický Half Dome, a okamžitě nás napadá, že by bylo dokonalé zažít západ slunce z Glacier Point Road. A tak nás čeká 100 km klikatících se serpentin. Kdybych řídila já, přijeli bychom až po tmě – naštěstí táta stihl dojet o deset minut dřív a my tak pozorujeme zapadající slunce nad Yosemite Valley.
Jenže s krásným zážitkem přichází i otázka – kde dnes vlastně budeme spát? Všechny kempy hlásí plno. Nakonec parkujeme na vyhlídce Tunnel View, odkud se otevírá legendární pohled na El Capitan, Half Dome a Bridalveil Fall. A protože měsíc jasně svítí, vytahujeme stativ a dlouhé hodiny fotíme hvězdami posetou oblohu. Spát jdeme až kolem jedné ráno, s pocitem, že snad krásnější noc jsme na cestách nezažili.
Jediné, co se nám v Yosemitu nesplnilo? Potkat medvěda černého. Ale možná je to nakonec vlastně dobře…
Východ slunce u El Capitana a den plný objevů v Yosemite
Je šest ráno a parkoviště u Tunnel View je už plné k prasknutí. Všichni netrpělivě čekají na ikonický východ slunce vedle El Capitana – žulového kolosu, který je se svou výškou 900 metrů od údolního dna jednou z největších kolmých stěn na světě. Není divu, že se stal legendou mezi horolezci. První úspěšný výstup se podařil až v roce 1958 týmu vedenému Warrenem Hardingem, a to po dlouhých 45 dnech lezení rozložených do několika měsíců. Dnes už je El Capitan jedním z nejvyhledávanějších cílů světových lezců – rekordní rychlostní výstup trvá méně než 2 hodiny.
A co bylo pro nás tím nejlepším zážitkem? Sledovat východ slunce přímo z postele v obytce. Romantika, jakou dokáže nabídnout jen Yosemite – měnící se barvy skal a první paprsky světla dopadající na údolí.
Dnes nás čeká den v samotném srdci parku – Yosemite Valley. Času máme dost, a tak se rozhodujeme protáhnout si nohy. Parkujeme pod rozložitým stromem a místním shuttle busem jedeme na konec údolí, kam už auta nesmí. Po doplnění lahví studenou vodou vyrážíme vzhůru po John Muir Trail, který se pojmenováním hlásí k jednomu z nejznámějších amerických přírodovědců a ochránců přírody.
Stoupáme po prudkém asfaltovém chodníku, a protože je ráno, ještě není takové horko. Máme štěstí – právě od pátku do neděle je otevřena horní část stezky. Cíl? Jak říkají kluci: „další vodopád snů.“ Tentokrát nás čeká Vernal Fall – jeden z nejkrásnějších vodopádů parku.
Kluci mě nepřestávají udivovat – obvykle jsou jak z divokých vajec, ale na treku jsou ti nejlepší parťáci. Povzbuzují se, pomáhají si a společně zvládáme strmá schodiště. Nakonec docházíme až k Silver Apron, přírodnímu skluzu nad vodopádem. Dál už nejdeme, raději si máčíme nohy v ledové vodě stékající po obrovských kamenech. Kluci mají ovšem jiný program – jezdí po kamenech po zadku v trenkách a vůbec jim nevadí, že voda je jako z ledovce. Přírodní hřiště bez hranic.
Hlad je ale mocnější než únava. Cesta zpět je doslova sprint z kopce – lidé, kteří teprve stoupají vzhůru, jen nechápavě koukají, odkud ti malí rychlíci berou tolik energie. Po hodině jsme zpět u auta a užíváme si zasloužený oběd.
Následuje rychlý přesun do visitor centra. Kluci s hrdostí skládají přísahu Junior Rangera a dostávají další odznáček do své sbírky. Programy pro děti v amerických národních parcích musíme vyzdvihnout – deníky, přísahy, ale i různé aktivity s rangery, kde se učí poznávat a chránit přírodu. A není to jen pro děti – i dospělí mají spoustu možností, jak se zapojit. Klobouk dolů před lidmi, kteří v parcích pracují.
Den ale nekončí. Přesouváme se na jih parku do Mariposa Grove, kde rostou jedny z největších stromů planety – sekvojovce obrovské (Giant Sequoias). Tyto stromy mohou dorůstat výšky přes 90 metrů a dožívají se i více než 2000 let. Během hodiny a půl stíháme v rychlejším tempu projít většinu stezky a obdivujeme i slavné exempláře jako Grizzly Giant (jedna z největších sekvojí v parku) či California Tunnel Tree, kterým lze projít.
Na závěr dne nás pobaví malá scénka – veverka se vrhá na obří šišku, která jí spadla přímo pod nos, a rozhodne se, že ji snad spořádá celou. Publikum čítající čtyři osoby ji vůbec nezajímá.
Se západem slunce opouštíme park a noc trávíme na prvním legálním parkovišti společně s dalšími obytkami a přívěsy. Po takto nabitém dni usínáme s pocitem, že Yosemite má opravdu nezapomenutelné kouzlo.
Království stromových obrů: Kings Canyon & Sequoia
Do parku vjíždíme západní branou a hned míříme na sever, do Kings Canyonu. Je už pozdě odpoledne, ale stíháme klasické kolečko – visitor centrum a samozřejmě i deníky pro kluky. Do západu slunce zbývá ještě chvíle, a tak se vydáváme na General Grant Loop Trail, krátký, ale nádherný okruh kolem jednoho z největších stromů planety – Generála Granta. V Yosemitském národním parku jsme Marečkovi slíbili, že se projdeme skrz živý strom. Tam jsme to kvůli západu slunce na Half Dome nestihli, a tak mu tuto radost vynahrazujeme hned několikrát – tunelovými sekvojemi v Kings Canyonu i později v Sequoia National Park. V podvečerních hodinách mají sekvoje zlatavý nádech a my nevíme, co fotit dřív. Turistů je minimum, máme čas vše si osahat a číst zajímavosti o těchto obrech.
A že je o čem číst! Sekvojovec obrovský (Giant Sequoia) je největší strom na světě podle objemu dřeva. Dorůstá výšky přes 90 metrů a tloušťky více než 11 metrů v průměru. Největší známý jedinec – General Sherman Tree – má objem kmene 1 487 m³. Tyto stromy se dožívají až 3 200 let a rostou jen na západních svazích Sierra Nevady v nadmořské výšce 1 400–2 100 m, kde mají ideální klima – dostatek vláhy ze sněhu i ochranu před extrémním horkem. Jejich šišky jsou malé – jen 4–7 cm – a k uvolnění semen často potřebují oheň, který rozevře tvrdé šupiny. Oheň navíc čistí půdu a dává prostor semenáčkům. Kůra sekvojí může mít až 60 cm, díky čemuž jsou odolné vůči požárům i hmyzu. Není divu, že patří mezi nejstarší živé organismy na planetě.
Večer nacházíme místo na dispersed campingu – obrovská výhoda amerických parků a lesů. Jde o legální možnost přespat mimo vyznačené kempy, většinou na odlehlých místech bez služeb. Stačí mít zásoby vody a respektovat přírodu. Pro nás je to ideální – místo leží přímo mezi oběma parky, a tak nemusíme nikam daleko zajíždět.
Ráno se probouzíme s pocitem dobrodružství. Nohy jsou ještě trochu cítit po túře k vodopádům v Yosemitech, ale na to není čas myslet. Dnešní plán je jasný – cestovat po Sequoia NP shuttle busy. Parkování je velmi omezené a pro naše auto dlouhé 25 stop (cca 7,5 m) by bylo téměř nemožné. Navíc na řadu míst se autem nesmí – výjimku mají jen vozidla s handicapovanými pasažéry. Auto necháváme u visitor centra a nasedáme na bus.
První zastávka – General Sherman Tree. Tento gigant je největším stromem světa podle objemu a patří mezi ikony Sequoia NP. Je vysoký 83,8 m, průměr jeho kmene u země má 11,1 m a odhaduje se, že je mu kolem 2 200 let. Kolem vede okružní stezka s dalšími obry, kde obdivujeme nejen stromy, ale i první ranní ptáky. Turistů je překvapivě málo, fronta na fotku s Generálem se nekoná.
Pokračujeme dál – po dvou linkách shuttle busů se dostáváme k další výzvě: Moro Rock. Tento žulový monolit vystupuje vysoko nad údolí a na jeho vrchol vede přes 350 schodů vytesaných do skály. Cesta je strmá a úzká, ale zabezpečená zábradlím. Z vrcholu se otevírá dechberoucí výhled na Great Western Divide, horský hřeben přesahující 4 000 m. Výstup je krátký, ale na vrcholu máme kluky o něco více na očích než obvykle – bezpečí je tady priorita.
Další zastávkou je Crescent Meadow, klidná oblast, která se nám stává jedním z nejoblíbenějších míst v celém parku. Žádné davy, žádné oplocené stezky – jen ticho, zvěř a obrovské stromy. Každý je jiný – jeden rovný a statný, druhý ohořelý po požáru, další prasklý a čtvrtý už jen torzo. V polovině trasy nacházíme chatrč vybudovanou z padlého sekvoje, která kdysi sloužila jako příbytek. Dnes je jen historickou památkou, jejím jediným obyvatelem je svišť sedící nad vchodem.
A pak přichází chvíle, na kterou jsme čekali už týdny. Téměř dva měsíce jsme cestovali a po medvědech ani stopy. Ale právě tady, v Sequoia NP, se konečně dočkáváme. Medvěd černý – majestátní a přitom plachý – se nám ukazuje na okamžik mezi stromy. Symbolem této chvíle se pro nás stává – loučíme se s giganty stromového království právě v jeho přítomnosti.
Z parku sjíždíme jižním vjezdem, který je známý svými nekonečnými serpentinami. Pro velká RV je trasa nedoporučená, ale my už jsme zkušení – po přejezdu Logan Pass v Glacieru nás úzké silnice jen tak nevystraší. Naše obytka je široká 3,4 metru, ale Mireček už s ní jezdí s lehkostí osobáku. S jeho zkušenostmi z řízení i oprav velkých aut je to hračka. A vlastně – silnice v USA jsou tak široké a přehledné, že se nám tu řídí ještě pohodlněji než doma.
Tak končí naše cesta královstvím sekvojí – gigantů starších než naše civilizace. Mezi těmito stromy se člověk cítí maličký, pokorný a nesmírně vděčný, že něco takového na světě vůbec existuje.
Mezi plantážemi Kalifornie a hvězdným nebem u Mount Whitney
Loučení s Národním parkem Sequoia nebylo jednoduché, ale náladu nám hned zvedla nečekaná společnost. Na první benzínce nás obklopila asi třicítka motorkářů, kteří jeli spanilou jízdu náboženského charakteru. Kluci si od nich odnesli nálepky, odznaky a suvenýry a z rychlého tankování se stala hodinová zastávka plná povídání a nového přátelství.
Cesta pak vedla napříč nekonečnými kalifornskými plantážemi. Kalifornie je největší producent ovoce, zeleniny a ořechů v USA – pěstují se tu pomeranče, mandle, pistácie, olivy, broskve, blumy, hrozny, avokáda, granátová jablka, buráky i artyčoky. U některých sadů a polí jsme museli zastavit, fotit a obdivovat stromy obsypané plody. Malá zastávka na farmě nám přinesla zásobu sladkých broskví, blum a dalších dobrot, které kluci hned ochutnali.
Pak už začala ta pravá horská výzva. Čekalo nás přes 200 km serpentýn a spotřeba našeho 7,3l motoru „Godzilla“ se ukázala v plné síle – 22 litrů na 100 km. Při váze auta 4,3 tuny to nebylo žádné pohlazení peněženky. V půlce cesty už bylo jasné, že to bude boj o každý kilometr. Dojezd klesal a já už promýšlela krizový scénář – že vyprázdníme kanystry na vodu a někdo stopem pojede pro benzín.
Nakonec jsme to zvládli – na pumpu u Lake Isabella jsme dojížděli téměř na volnoběh s dojezdem 36 km. Ukázalo se, že jedna z pump se proměnila v hippies kavárnu, ale naštěstí ta druhá fungovala. Za odměnu si kluci dopřáli koupání v jezeře – a my už pak jeli s lehkostí.
Den jsme zakončili cestou do oblasti Alabama Hills, ležící přímo pod majestátní horou Mount Whitney (4 421 m n. m.), která je nejvyšší horou kontinentální části USA. Místo má neuvěřitelné kouzlo – skalní útvary tu kontrastují s ostrými štíty Sierry Nevady. Alabama Hills jsou navíc filmova legenda – od 20. let se tu natočilo více než 400 filmů a seriálů: například Gladiator, Iron Man, Star Trek V či westernová klasika How the West Was Won.
Večer nabídl další nezapomenutelnou podívanou – hvězdná obloha, jakou v Evropě jen těžko zažijete. Připravili jsme fototechniku a vyrazili zvěčnit noční scenérie připomínající astronomický atlas. Spát pod Mount Whitney v srdci Alabama Hills je zážitek, na který se nezapomíná.
Manzanar – Stín svobody v srdci Kalifornie
Ještě než jsme vjeli do dalšího národního parku, zastavili jsme se na místě, které má úplně jinou, a přitom neméně palčivou historii – v Manzanaru. Na první pohled byste si řekli, že je to jen prázdná plocha v kalifornské poušti pod majestátními vrcholy Sierra Nevady. Ale tohle tiché údolí skrývá jedno z nejdůležitějších míst americké historie 20. století.
Po útoku na Pearl Harbor v roce 1941 se Spojené státy ocitly ve válečné hysterii. Strach z Japonska přerostl v masivní nedůvěru k lidem japonského původu – i k těm, kteří se v Americe narodili. Během několika měsíců bylo na základě prezidentského dekretu více než 120 000 japonských Američanů vyhnáno ze svých domovů a přesunuto do internačních táborů. Manzanar byl jedním z nich.
Tábor fungoval 1942–1945 a prošlo jím přes 10 000 lidí. Rodiny musely opustit domovy, farmy, podniky – často jen s tím, co unesly v jedné tašce. Na místě pak žily v dřevěných barácích, obklopené ostnatým drátem a strážními věžemi. Přesto se snažily vést normální život: vznikly tu školy, zahrady, sportoviště, divadelní kroužky, lidé tu zakládali baseballové týmy a dokonce pěstovali zeleninu v poušti.
Když se dnes procházíte mezi zbytky baráků a navštívíte muzeum v bývalém visitor centru, až mrazí, jak málo let nás od téhle kapitoly dělí. Na panelech visí fotografie rodin s malými dětmi, jejichž „svoboda“ byla uzavřena za plotem. Je to silné připomenutí, jak snadno může strach převálcovat práva jednotlivce.
Dnes je Manzanar Národní historickou památkou (Manzanar National Historic Site) pod správou NPS. Část baráků byla zrekonstruována, aby si lidé mohli představit podmínky, v jakých Japonci žili. Nachází se tu také japonský hřbitov s ikonickým bílým památníkem „Soul Consoling Tower“ – Památka klidu a duší. Každý rok se zde koná vzpomínková ceremonie, kam přijíždějí potomci internovaných.
Pro nás byl Manzanar úplně jiným typem zastávky než národní parky, vodopády nebo horské štíty. Nebyla to příroda, která ohromila, ale příběh místa. A i tímhle způsobem se nejen my, ale hlavně kluci, učíme o historii. Možná si nebudou pamatovat všechny informace a letopočty, ale věřím, že jim zůstane pocit, že svoboda není samozřejmost – a že i tahle kapitola patří k Americe.
