V zajetí stratovulkánů
5. týden na cestě / 1 960 km
NP Glacier
záhada autovraků
Mount Rainier
Mount Saint Helen
Glacier National Park – Tyrkysové jezero, medvědí území a karavanové peklo
Na Glacier National Park jsme se těšili dlouho. Z této části USA jsme viděli nespočet dechberoucích videí a fotek a snili jsme o jedné z nejkrásnějších vyhlídkových cest v Americe – Going-to-the-Sun Road. Těšili jsme se také na divokou přírodu, která se s ničím nepáře.
Den předem jsme si na portálu recreation.gov pořídili vstup na zmíněnou scénickou cestu. Pokud národní park podobnou časovanou rezervaci vyžaduje, stojí vždy 2 dolary a prodej začíná přesně v 19:00 den předem. Všechny „listy“ jsou během pár minut pryč, takže je nutné být připravený, přihlášený a kliknout přesně na čas. Na tomto portálu si můžete rezervovat nejen vjezdy do parků, ale i kempy, vstupy k památkám, trajekty a další důležité věci po celé Americe. Funguje skvěle – jednoduchý, přehledný a spolehlivý.
Do parku vjíždíme hladce, kontrola rezervace probíhá rychle – ukazujeme QR kód a můžeme pokračovat. Jezero Lake McDonald míjíme v klidu, ale parkovacích míst je zoufale málo, většinou na dvě, tři auta. Nezastavujeme, doufáme, že to klapne na večer. Naším cílem je 8 km túra k Avalanche Lake, s výchozím bodem u kempu Avalanche. Tam ale zažíváme první opravdovou divočinu – parkovací chaos. Asi 30 míst je obklopeno stovkami aut a karavanů, řidiči krouží, stojí v příkopech i na krajnicích. Čekáme asi 30 minut, než se nám podaří vmáčknout na místo, kde máme 30 cm vůli z každé strany.
Magická Trail of the Cedars a ledovcové jezero
Vyrážíme na Trail of the Cedars – nenáročnou okružní trasu po dřevěných chodníčcích mezi staletými červenými cedry. Vzduch je vlhký a voní lesem, kapradiny pokrývají zem jako zelený koberec a mezi stromy prosvítá ranní světlo. Má to magickou atmosféru.
Na první křižovatce fotíme jeleny a dál pokračujeme po stezce podél průzračného Avalanche Creek, který se řítí skalní soutěskou s ledově modrou vodou. Trasa je pohodlná, zvládnutelná i s dětmi. Cestou míjíme borovicové a smrkové lesy, zahlédneme srnku, sviště a dokonce v dálce horskou kozu. Glacier je ale i územím medvědů, proto doporučujeme mít bear spray, zpívat si nebo cinkat hůlkami. My jsme to ale vyřešili po svém – máme upovídané kluky.
Po zhruba 4 km se před námi otevře výhled na Avalanche Lake – a to je moment, kdy padne čelist. Jezero leží v ledovcovém údolí, obklopené horami a vodopády, které stékají přímo do něj. Voda má nádhernou tyrkysovou barvu a když je bezvětří, zrcadlí se v ní celé hory.
A koupání? Ano! Kluci byli jediní, kdo se v trenkách smočil, ale jako děti ze Skandinávie jsou zvyklí i na chladnější vodu. Po svačině se vracíme svižně dolů – po cestě ještě fotíme ptáky a cítíme, že tohle místo v nás zůstane dlouho.
Logan Pass aneb jízda pro ocelové nervy
Odpoledne sedíme zpět v obytce a plánujeme další túru – tentokrát ze sedla Logan Pass. Prvních pár mil je v pohodě. Jenže pak na nás lidé začnou troubit a my nevíme proč. Zákaz obytek nikde, tak pokračujeme. Silnice se ale rapidně zužuje – místy je jako dálnice D1 v rekonstrukci, jen bez svodidel a s prudkým srázem. A pak to přijde – odřená zrcátka, naše i protijedoucího auta. Naštěstí jen drobné škrábance.
Jedeme dál, ale cesta je šíleně úzká, skály trčí do silnice, provoz houstne a my řešíme dilema: jet až do sedla a riskovat průšvih, nebo se někde otočit? Rozhodnutí padá – zastavuju dopravu vlastním tělem, Míra se otáčí na místě, kde by běžný řidič ani nezkusil zacouvat. 2,5 metru auta visí nad srázem. Výsledkem nejsou fotky, ale dvě propocená trička.
Cesta dolů je stejně napínavá, a když potkáme další karavan škrábající se nahoru, nevěříme vlastním očím – vysmátá Američanka, kterou jsme už několikrát potkali. Vysvětlujeme jí, že to není dobrý nápad, ale ona má jasno – „No problem!“ a jede dál. Jak dopadla, netušíme.
Park opouštíme a nacházíme nádherné místo na spaní mimo Glacier, kde si konečně vydechneme. Zážitek to byl silný, ale smíšený – krása přírody střídána turistickým přetlakem a dopravním šílenstvím. Co bude dál? To rozhodne zítra…
Skrytá jezera, horské kozy a druhá šance pro Glacier
Po včerejším dramatickém dni si konečně dáváme ráno na pohodu – vyspíme se do růžova a rozhodujeme se dát Glacieru druhou šanci. Tentokrát volíme jinou strategii: auto necháváme u návštěvnického centra na okraji parku a vyrážíme shuttlem, který nás má bezpečně a bez stresu dopravit až do sedla Logan Pass.
Než nastoupíme, ještě rychle běžíme pro deníky malého rangera, aby kluci měli co dělat. Cesta autobusem je dlouhá – víc než hodinu – ale rozhodně se nenudíme. Jakmile mineme místo, kde jsme se včera s karavanem museli otočit, začíná ta pravá krása Glacieru.
Krajina se mění před očima – za námi zůstává zalesněné údolí a před námi se otevírají holé skalní stěny, vysokohorské louky a sněhová pole, která přetrvávají i uprostřed léta. Výhledy na údolí řeky McDonald Creek, vodopády a strmé hřebeny jako Heaven’s Peak nebo Clements Mountain jsou dechberoucí. Silnice se místy vine přímo po okraji srázu, a mezi námi a hlubokým údolím je jen nízká kamenná zídka – ikonická „Going-to-the-Sun Wall“.
Tady cítíš obrovský respekt k přírodě, ale i k těm, kteří tuto silnici v 30. letech postavili. Ruční práce ve skalách, bez dnešní techniky, to je nepochopitelný výkon. Těsně před sedlem míjíme větší parkoviště – ideální kulisy pro svatební fotky, a my opravdu vidíme několik párů novomanželů, kteří si tam přišli pro svůj výhled snů.
Skrytá krása sedla
Na Logan Pass vystupujeme a bez zbytečných řečí vyrážíme na Hidden Lake Trail – stezku, která nás doslova přenese do jiného světa. Ocitáme se vysoko nad stromy, mezi alpskými loukami, skálami a sněhovými jazyky, kde horský vítr šeptá do uší staré příběhy hor. Od začátku nás obklopují panoramata, která berou dech. Stezka je dobře upravená, zpočátku vede po dřevěných chodnících, a každý krok je radost.
Táta natáčí, pomalu a s trpělivostí – zachycuje ty vzácné okamžiky ticha, kdy se mezi horskými květy mihne horská koza, nebo když mlha na chvíli ustoupí a zpod nás se zaleskne Hidden Lake – jako drahokam skrytý mezi hřebeny.
Já hledám tu pravou divočinu v hledáčku – svišť, kamzík, horské květiny, stíny mraků na štítech, každá fotka je malý lovecký úlovek. A kluci? Ti jsou jak kamzíci v dětském vydání – běží dopředu, zpátky, skáčou přes kameny, smějí se. Co my ušli jednou, oni zvládli nejméně dvakrát, ale radost z tváří jim nemizí ani v náročnějších úsecích.
Na vyhlídce nad Hidden Lake jen sedíme. Mlčky. Před námi ticho, vítr a ten neskutečný výhled. Voda pod námi jako zrcadlo, nad hlavou obloha, kolem nás hory. Tohle je ta Amerika, kterou jsem chtěla poznat – ne města, ale hory, prostor a opravdový klid.
Svačíme, povídáme si s rangerem a taky s místním Američanem, který nám představí svou slovenskou ženu. Dáme se do řeči, sdílíme zážitky z cest, bavíme se o dětech i o rybaření v amerických řekách. Před cestou zpět ještě stihnu vyfotit sviště a horské kozy s kůzlaty – divoká zvěř v jejím přirozeném prostředí. A i když jsme medvěda nespatřili, asi to není na škodu – řidič autobusu cestou dolů vypráví, jak ráno jeden medvěd napadl turistu. Takže jestli mít zážitek s medvědem, tak raději žádný.
Cestu zpět autobusem si zpříjemňujeme povídáním – naproti nám sedí Američanka s Němcem, manželský pár, který se o nás zajímá, vyptává se, a přitom prozradí i spoustu o sobě. Ona prý byla světová šampionka v surfování – zajímavé, ale hlavně neuvěřitelně ukecaní, milí a zábavní lidé, kteří strhnou ke konverzaci celý shuttle bus. Smích, otázky, historky… jako by se všichni po dnešním dni znovu napojili na tu krásnou energii hor.
Večer pak opouštíme Glacier National Park. A teď už víme, že jsme udělali dobře, že jsme mu dali druhou šanci. Divoká příroda, zvířata, rozhovory s cizími lidmi, momenty ticha – přesně to jsme hledali. A Glacier si své jméno nakonec zasloužil.
Servisní den na cestě: Čtvrťáky, prádelna a sendvičová romantika
I když si svůj dočasný domov na kolech vezeme všude s sebou a máme téměř všechno potřebné, po měsíci na cestě se špinavé prádlo začíná ozývat dost nahlas. Rozhodujeme se tedy pro servisní a odpočinkový den – zastavujeme v menším městě, přímo u laundromatu, a vytahujeme pytle plné oblečení, ložního prádla i ručníků.
Uvnitř nás vítá tichá prádelna – tři lidé a dvacet praček. Ideální. Vybíráme tři vedle sebe a rovnou je plníme až po okraj. A jak to celé funguje? Na čtvrťáky. Léta se tu nic nemění a podle pana údržbáře, který právě vybírá drobné z praček a sušiček, to tak i zůstane. „Proč měnit něco, co funguje?“ říká a vysvětluje, že mechanické systémy na mince jsou levné, jednoduché a snadno opravitelné. Navíc je využívají hlavně lidé s menšími příjmy nebo studenti, kteří často nemají bankovní účty a platí hotově. V automatu na rozměnění v prádelně si tak jednoduše vymění papírové dolary za čtvrťáky – a jede se.
Plán zněl jasně: prádlo do pračky, rychlý sendvič, pak prádlo do sušičky a mezitím kafe v obytce. Realita? Za 25 minut hotovo. Ani jsme se nestihli po prádelně pořádně rozkoukat. Kluci radostně přehazují košíky s prádlem od praček k sušičkám – tohle by je doma rozhodně nebavilo, ale tady to je zábava. Dalších 15 minut sušení a je vymalováno. Takže žádný sendvič?
Ne tak rychle. Poskládat všechny ty kopce prádla nám zabere víc času než samotné praní. Mezitím kluci pomáhají panu údržbáři s vybíráním mincí, a když všechny čtvrťáky sypou do rozměňovacího automatu, za pomoc dostanou po dolaru. Úplně vysmátí – malý zážitek, který si budou pamatovat.
Za necelou hodinu máme hotovo a konečně míříme na slíbený oběd. V autě je přes 40 stupňů, takže ten sendvič chutná o to víc. A světe div se – i v zemi fastfoodů se dá dobře najíst. Najedení a spokojení vyrážíme zpět na dálnici – směr sníh a ledovce.
Po cestě nás čeká ještě krátká zastávka u malých vodopádů, kde chvíli sledujeme kajakáře bojující s vlnami. Příjemná podívaná, která nás zchladí i pobaví.
Večer ale zakončujeme jinak – kluci mají velkou potřebu se vykoupat, a tak nacházíme klidné místo u jezera, kde je možné bezpečně vstoupit do vody. Vchod do jezera sdílíme s jedním cestovatelem samotářem, který se s námi po chvíli dává do řeči. Během konverzace překvapivě nabídne klukům, že si mohou půjčit paddleboard. Filípek je úplně nadšený – hned si představuje, jak ho bude kreslit pro Ježíška. Je vidět, že i náš osamělý soused má radost, že může udělat dětem radost, a chválí je, jak jim to skvěle jde. Nakonec nám nabízí, že si paddleboard můžeme nechat i na ráno.
Den zakončujeme opravdu stylově – prvním táborákem na cestě. Jsme v oblasti s nízkým rizikem požárů, a tak si můžeme dovolit rozdělat oheň a opéct klobásky. Večer patří noční obloze – vytahujeme stativ a opět se snažíme zachytit krásu hvězd nad Amerikou.
Americká zajímavost z lomu u Clark Fork: Vrakoviště, které chrání silnice
Když se řekne Amerika, většině z nás se vybaví obrovské trucky, pick-upy a karavany tak velké, že by se do nich vešel menší byt. Jenže tahle země je i něčím úplně jiným – zemí vraků. Ano, všudypřítomných, rezavých aut nejrůznějších značek a stáří. Leží na dvorech, zahradách, pastvinách… ale taky na místech, kde byste je rozhodně nečekali.
Jedno takové místo jsme objevili u města Clark Fork, kde jsme úplnou náhodou narazili na malý zázrak přímo v lomu. Byla neděle a lom působil opuštěně. Přesto jsme tu zahlédli jednoho muže při práci. Oslovili jsme ho, zda si smíme auta nafotit. Jen se usmál a řekl: „Klidně, foťte, jak je libo.“
A tak jsme vstoupili do rezavého ráje. Po celé ploše byly rozesety vraky starých aut – od pick-upů přes obytná auta až po hasičské vozy, u kterých stále visely svinuté hadice. Některé stály na podvalech, jiné byly elegantně naskládané na odtahovkách, jakoby čekaly na přehlídku časů dávno minulých. Naši kluci s foťáky nadšeně běhali mezi nimi a předháněli se, kdo zachytí lepší detail nebo bizarnější anomálii – prostřelené čelní sklo, svislé zuby rzi, zbytky interiérů jako z filmu z 50. let. Každému autu přidali vlastní příběh – kdo v něm asi kdysi jezdil, co všechno zažilo, proč skončilo právě tady.
Podvečerní světlo se opíralo do kapot, zabarvených tisíci odstíny rzi. Byla to podivně poetická scenérie. A než jsme se nadáli, strávili jsme tu téměř hodinu. Večer jsme seděli u ohně a stále jsme si kladli otázku: Kdo tohle všechno shromáždil? A proč zrovna v lomu? Pátrání na internetu nás zavedlo k odpovědi, která je stejně americká, jako samotné místo.
💡 Odpověď? “Detroit riprap.”
Ukázalo se, že vraky nebyly do lomu naskládány jen tak náhodou. Místní je zde záměrně umisťovali na okraje lomů a silnic, aby sloužily jako ochrana proti odstřelům. Staré karoserie pohlcovaly nárazy kamení při řízených explozích, které by jinak ohrožovaly provoz na přilehlých komunikacích.
Této praxi se říká “Detroit riprap” – použití vyřazených aut jako levného, snadno dostupného materiálu k ochraně břehů nebo svahů proti erozi a odlétajícímu kamení. Z dnešního pohledu šílené? Možná. Ale v kontextu americké pragmatičnosti to dává překvapivě smysl.
Když rozkvetou louky pod ledovcem – Mount Rainier
Naše cesta do národního parku Mount Rainier začala z jeho klidnější, východní strany. Už při vjezdu do oblasti Ohanapecosh nás pohltily hluboké jehličnaté lesy a chladný stín, ve kterém zurčely potoky a cestičky se klikatily mezi mohutnými stromy. Nevynechali jsme nenáročnou, ale malebnou túru k vodopádu Silver Falls – stezka vede podél říčky Ohanapecosh River a zavede vás do opravdové zelené oázy. Mech, kapradiny a zurčení vody tvoří dokonalou kulisu pro klidný začátek dne, zatímco vodopád s hukotem padá po skalní stěně a okolní vzduch je neustále prosycen mlhou.
Z této části parku jsme se brzy přesunuli směrem k Paradise – nejznámějšímu výchozímu bodu pro túry. Silnice se klikatila vzhůru a s každou zatáčkou se otevíraly dramatičtější a fotogeničtější výhledy. Na vrcholovém parkovišti nás přivítal Mount Rainier v celé své majestátnosti. Než jsme však vyrazili na stezku, zastavili jsme se v Visitor Center, kde jsme nasáli informace o geologii, fauně, floře a vyzvedli další turistické deníky. Dozvěděli jsme se, že Mount Rainier je nejen nejvyšší hora státu Washington (4 392 m n. m.), ale také aktivní stratovulkán s více než 25 ledovci, které patří k nejrozsáhlejším v kontinentálních USA mimo Aljašku. Na svazích jsme dokonce zahlédli pár odvážlivců na skialpech.
Když jsme se vydali k ledovcům a vyhlídkovým bodům, otevřel se před námi pohádkový obraz: pestrobarevné alpské louky poseté květy všech tvarů a barev – modré, žluté, fialové i červené – s bílou čepicí hory v pozadí. Není divu, že tahle oblast nese jméno Paradise. Cestou jsme potkali sviště, jeleny a množství ptactva, které se nebálo pózovat. Dva mladí svišti se dokonce navečer pustili do soubojů. Přestože je Paradise oblíbené a turisticky rušné místo, hustá síť stezek dokáže davy rozptýlit, takže si tu každý najde svůj klidný kout.
Pro děti to byla zábava v každém směru – v zasněžených dolících si stavěly sněhuláky a koulovaly se. Filda se dokonce jednou propadl do sněhu o 30 cm a následoval srdceryvný pláč, že to studí. 🤣
Na závěr dne jsme navštívili historický Paradise Inn – horský hotel z roku 1916. Uvnitř nás uchvátil rustikální interiér s masivními trámy, krbem a starožitným nábytkem. Zvenku působí nenápadně, protože je postaven v souladu s přírodou – z přírodních materiálů a v barvách, které ladí s okolím. Pokud chcete zažít východ slunce nad Rainierem bez ranního shonu, právě tady je ideální místo k přespání. My jsme se ale při západu slunce vydali ven z parku a našli si příjemné místo na noc za vesnicí.
Mount Rainier National Park je bezesporu jedním z nejúchvatnějších koutů americké divočiny, co se majestátních hor týče. Ať už sem přijdete na den, víkend nebo týden, odejdete s pocitem, že jste se dotkli něčeho výjimečného.
Když sopka mlčí: naše setkání s Mount St. Helens
Na severu státu Washington se tyčí jméno, které zná téměř každý – Mount St. Helens. Sopka, která v roce 1980 vybuchla s takovou silou, že změnila tvar hory, zničila desítky kilometrů lesa a poslala do atmosféry oblak popela viditelný stovky kilometrů daleko. My jsme sem přijeli v mnohem klidnějším čase – v poledne, kdy byla hora tiše zahalená v letním oparu a obklopená zelení, která se sem za poslední dekády pomalu vrací.
Nejprve jsme zamířili do návštěvnického centra, kde si kluci s nadšením vyplnili další stránky do svých Junior Ranger deníků. Paní rangerka jim prozradila spoustu zajímavostí o erupci i o tom, jak příroda obnovuje život na místech, která tehdy připomínala měsíční krajinu. My jsme si u velkých panoramatických oken dopřáli rychlý oběd s výhledem – na krajinu, kterou byste před čtyřiceti lety jen těžko poznali.
Protože hlavní cesta k vyhlídce Johnston Ridge Observatory je od května 2023 trvale uzavřená kvůli masivnímu sesuvu půdy (a znovu se má otevřít až v roce 2027), vydali jsme se místo toho na kratší výpravy v oblasti Coldwater Lake.
První zastávkou byla procházka podél břehů jezera, které vzniklo po erupci, když laviny suti zablokovaly odtok vody. Dnes je to klidná hladina obklopená strmými svahy, nad nimiž občas zakrouží orel bělohlavý. Voda byla tak průzračná, že se nám chtělo zout boty a smočit nohy – jen ta teplota nás rychle přesvědčila, že tohle je spíš jezero na koukání než na koupání.
Poté jsme zamířili na část stezky Hummocks Trail, která vede krajinou posetou zvláštními kopci – kusy hory, které se při erupci utrhly a putovaly kilometry daleko. Chvílemi si připadáte jako v jiném světě: mezi kopci se vinou potůčky, všude kvetou horské květiny a v dálce se zvedá zubatá silueta sopky.
Naší návštěvu jsme zakončili s pocitem, že i když jsme se kvůli zavřené cestě nedostali až na ikonickou vyhlídku, viděli jsme jinou tvář Mount St. Helens – tu klidnou, pomalu se hojící a nečekaně pestrou. A kluci si zapsali další zážitky do svých deníků – což je, myslím, ta nejlepší suvenýrová sbírka z cest.
Na cestě z parku jsme při hledání místa na spaní několikrát zastavili na vyhlídkách – nedalo se odolat. Sopka se s každou minutou zapadajícího slunce měnila, barvy přecházely od zlaté po temně oranžovou a stíny zdůrazňovaly její zubatý kráter. Nakonec jsme zakotvili kousek od hory a ještě před usnutím si pustili dokument o tomto „supervulkánu“. A popravdě – pokud by měla dnes vybouchnout, žádný únik by nebyl. Ale jak jsme tak leželi v obytce a venku se rozprostírala noční tma, bylo jasné, že tohle je přesně ten druh napětí, který dělá cestování ještě o kousek dobrodružnější.
