vrcholy Lachtalu i povrchový důl Erzberg
prodloužený víkend v prosluněném Září
spaní na hřebenu Lachtalu
půldenní stezka pro děti
povrchový důl Erzberg – zážitek pro celou rodinu
Jak se netvoří plány 🙂
Prodloužený víkend jsme původně plánovali úplně jinak. Cíl byl jasný – kousek za Vídeň. Jenže pak jsme projeli Mikulovem a plán se začal pomalu rozpadat. Nebo spíš… začal vznikat nový.
Najednou jsme si řekli, že bychom mohli vyrazit do našeho oblíbeného zimního střediska Kreischberg. Jenže ani tenhle plán nakonec nevydržel dlouho. Ještě před příjezdem jsem začala projíždět mapu a narazila na jednu vysokohorskou cestu. Místo, které vypadalo jako perfektní základna pro přespání i výšlap na hřeben.
A přesně tohle je asi nejvýstižnější popis našeho cestování. Plány máme… ale většinou jen do chvíle, než otevřeme mapu. Stačí jedna zajímavá odbočka, jeden pin nebo náhodně objevené místo a cíl se může během pár minut změnit.
Stačí jedna zajímavá odbočka, jeden pin nebo náhodně objevené místo a cíl se může během pár minut změnit.A tak nás tentokrát Tulák místo Kreischbergu dovezl až do Lachtalu.
Usínáme osamoceni na hřebenu Lachtalu
Autem jsme vyšplhali až do výšky kolem 1900 m n. m., kde jsme na noc zaparkovali. Ráno po snídani jsme nazuli boty, popadli batohy a vyrazili na hřeben. Čekaly nás tři vrcholy a ten nejvzdálenější z nich – Großer Zinken (2237 m n. m.).
A byla to přesně ta horská cesta, kvůli které stojí za to občas úplně změnit plán.
S každým dalším krokem se otevíraly nové výhledy na celé Lachtalské hory. Pod nohama se střídaly kamenité úseky, tráva a červenající borůvčí, které nám nenápadně připomínalo, že léto už pomalu balí kufry a podzim je za dveřmi.
V okolí už se plnily nádrže na první zimní sezónu a hory se pomalu chystaly na další zimu. A pak přišlo něco, co jsme opravdu nečekali.
První letošní sníh.
Byl sice pár dní starý, ale pro kluky to vůbec nehrálo roli. Sníh je prostě sníh. Najednou měli energie na rozdávání a zatímco my jsme se kochali okolními kopci, oni vyrazili vzhůru, jako kdyby měli na zádech rakety.
Najednou měli energie na rozdávání a zatímco my jsme se kochali okolními kopci, oni vyrazili vzhůru, jako kdyby měli na zádech rakety.Na vrchol jsme se tak nakonec dostali skoro bez mrknutí oka.
Po návratu k Tulákovi jsme dali zasloužený oběd a mohli bychom říct, že tím byl den splněný.
Jenže když máte hory přímo před dveřmi, byla by škoda zůstat večer uvnitř.
A tak jsme ještě vyrazili ven.
Tentokrát jen na večerní procházku za západem slunce. Jenže hory měly připravené ještě jedno překvapení. Sotva slunce začalo mizet za obzorem, objevil se měsíc. A najednou jsme stáli uprostřed hor a sledovali dvě úplně rozdílná představení najednou – poslední paprsky zapadajícího slunce a první světlo vycházejícího měsíce.
Neuvěřitelná podívaná.
Člověk by si řekl, že po tolika cestách už ho výhledy na hory ničím nepřekvapí. Jenže právě v těchto chvílích si pokaždé uvědomíme, že nás asi nikdy neomrzí.
Do auta jsme se vraceli už za tmy. V nohách 14 kilometrů po kopcích, v hlavě spoustu výhledů a zážitků a před námi už jen to nejlepší – zalézt do postele a nechat hory na chvíli odpočívat.
A vlastně jsme se zase jednou přesvědčili, že ty nejlepší výlety často vzniknou právě tehdy, když se původní plán úplně rozpadne.
Zimní středisko Lachtal, kde je to v létě samá kravička
Je nedělní ráno a my pokračujeme v našem objevování okolí Lachtalu. Včera jsme si užili kopce hlavně po svých, dnes ale volíme trasu, která bude bavit především kluky.
Sjždíme z hor dolů a zastavujeme přímo v centru Lachtalu. Odtud začíná přibližně 5,5 kilometru dlouhá stezka, která vede krásnou okolní přírodou a cestou nabízí hned 19 zastavení pro malé i velké. A že je co objevovat! Balanční chodníky, skluzavky, vodní hrátky, nejrůznější úkoly a stanoviště, poznávání místních zvířat… a nechybí ani pořádné hřiště, kterému vévodí zdejší královny pastvin – kravičky. 
Dopoledne uteče jako voda a než se nadějeme, vracíme se k Tulákovi. Čeká nás výtečný oběd, kafíčko a samozřejmě něco sladkého na zub. Potom přichází na řadu odpolední veget. Kluci si pouštějí Verneovku a já mezitím zasedám k mapě a přemýšlím, kam vyrazíme dál.
Rozhodnutí je nakonec překvapivě rychlé. Co takhle zase trochu výš?
Na samotě v sedle Sommertörl
Další cesta nás zavede do sedla nad vesnicí St. Oswald.
Na mapě to vypadá jako obyčejná horská cesta. Ve skutečnosti je to ale o něco větší dobrodružství, než jsme čekali. Cesta se postupně zhoršuje a před námi je přibližně osm kilometrů prvního pořádného offroadu, navíc s poměrně výrazným převýšením. Tady bychom pohon 4×4 opravdu ocenili. Tulák ho sice nemá, ale řidič si s tím poradí na jedničku. A tak po více než půlhodině pomalé jízdy po šotolinové cestě konečně přijíždíme do sedla Sommertörl ve výšce 1 644 metrů.
A odměna? Dokonalá.
Počasí nám přeje, obloha se začíná barvit do večerních odstínů a před námi se otevírají nádherné výhledy. Obouváme pohorky a vyrážíme na nedaleký Rosenkogel, který se zvedá do výšky 1 918 metrů.
takové západy Slunce protě milujeme
Nahoru přicházíme právě včas. Slunce pomalu klesá k obzoru a celé okolní hory se zalévají zlatým světlem. Chvíli jen stojíme a koukáme. Přesně pro tyhle okamžiky člověk někdy ujede stovky kilometrů.
Na úplný západ ale čekat nemůžeme. Před námi je ještě cesta zpátky do sedla, nechceme dojít úplně za tmy a hlavně začíná být už i pěkná zima. Vyrážíme tedy svižně dolů. Cestou míjíme ještě krásnou kapli Maria-Loretto a pak už jen zrychlujeme krok, abychom se k Tulákovi vrátili ještě za světla.
Místo působí téměř opuštěně. Vypadá to, že dnešní noc strávíme úplně sami, uprostřed hor, jen s výhledem a zvuky okolní přírody.
Jenže kolem desáté večer se ozve motor.
Do sedla přijíždí ještě jedna starší obytná dodávka. Tak přece jen tu dnes nebudeme úplně sami. 
Ráno pak potkáváme její posádku – místní Němce, kteří se s námi dávají do řeči. Když zjistí, odkud jsme a kam všude s Tulákem jezdíme, nestačí se divit a naše cestování obdivují. Chvíli si povídáme o horách, cestách a místech, která stojí za návštěvu.
A právě takové chvíle máme na cestování snad nejraději. Člověk někde úplně náhodou zaparkuje uprostřed hor a ráno se z obyčejného setkání s cizími lidmi stane příjemný začátek dalšího dne.
největší povrchový důl ve střední Evropě
Pondělní státní svátek využíváme k dalšímu super dni v Rakousku. Pomalu už je sice čas začít se posouvat směrem k domovu, ale rozhodně nemáme v plánu nějak spěchat. Vždyť jsme pořád na cestách a ještě si můžeme užít pár pořádných dobrodružství. A jedno takové dnes čeká hlavně kluky.
Už asi před čtyřmi lety jsme měli v plánu navštívit povrchový důl Erzberg. Jenže tehdy byl Filda ještě příliš malý, aby se mohl tohohle dobrodružství zúčastnit. Tak jsme si jednoduše počkali pár let… a dnes konečně nastal den D.
Dorážíme do Eisenerzu, městečka ukrytého mezi horami, nad kterým se tyčí obrovská rudá stěna Erzbergu. A tohle opravdu není obyčejný kopec. Erzberg patří k největším povrchovým dolům ve střední Evropě a železná ruda se zde těží už po staletí. Hornina se postupně odkrajuje po jednotlivých etážích a celý důl tak z dálky připomíná obrovskou stupňovitou pyramidu. Celkem má kolem 700 metrů výškového rozdílu a při pohledu na něj člověku dochází, jak obrovský zásah do krajiny tu během staletí vznikl.
na korbě důlního náklaďáku – HAULY
Zajímavé je, že se zde netěží jen čistá železná ruda. Z vytěžené horniny tvoří železná ruda jen část a zbytek je další hornina, která musí být zpracována nebo využita jiným způsobem. Každoročně se tu vytěží obrovské množství materiálu a celý důl je dodnes aktivním místem těžby.
My si ale dnes na horníka hrát nebudeme. Vybíráme kombinovaný lístek a čeká nás nejdříve pořádná jízda po samotném Erzbergu.
Nasedáme do obřího důlního náklaďáku Hauly. A „obří“ opravdu není přehnané slovo. Hauly je speciálně upravený důlní náklaďák, který se používá pro vyhlídkové jízdy po Erzbergu. Na korbě je místo pro desítky lidí a z vyvýšeného sedadla máme celý důl doslova jako na dlani.
Vyjíždíme po serpentinách stále výš a kolem nás se postupně otevírá jeden neuvěřitelný výhled za druhým. Obrovské schody jednotlivých těžebních pater, mohutné stroje, hluboké zářezy v hoře a pod námi Eisenerz sevřený mezi okolními horami. Kluci samozřejmě nejvíc sledují obrovské pracovní stroje a vůbec se jim nechce věřit, že něco takového může být skutečný náklaďák.
z Hauly přesedáme do vláčku, který nás veze do nitra dolu
Po jízdě na korbě Hauly ale dobrodružství nekončí. Naopak. Teď nás čeká přesun z obřího náklaďáku do nitra hory.
Nasedáme do vláčku a vyrážíme pod zem. Vchod do dolu mizí za námi a během chvíle se ocitáme v úplně jiném světě. Úzké chodby, tma, skála kolem nás a pocit, že jsme najednou opravdu hluboko uvnitř Erzbergu. Vláček nás postupně dopravuje do podzemí, kde začíná samotná prohlídka.
A tady už se dozvídáme, jak těžba v Erzbergu vypadala v minulosti, jak se ruda dobývala a zpracovávala a jak náročná práce horníků v těchto podzemních prostorách byla. Nechybí ukázky důlní techniky, odstřelů ani jednotlivých způsobů těžby. A protože člověk stojí přímo uvnitř hory, všechno působí úplně jinak než v nějakém muzeu.
Pro kluky je to přesně ten typ výletu, který jsme si před lety představovali. Obří náklaďák, jízda po skutečném povrchovém dole, vláček do podzemí a nakonec pořádná výprava do nitra hory. To bylo opravdu skvělé zakončení našeho krátkého putování kousek za hranicemi.
