jarní Istire
14.2 - 22.2.2026
Slovinsko – lyžování Krvavec
soutěska Pekel
Cerkniško jezero
Istrie – Kamenjak
Pula – akvárium
slap Sopot
jarní prázdniny trochu jinak
Včera jsme od Vídně popojeli jen kousek. Noc jsme strávili v nenápadném městečku Pinkafeld, kde jsme při ranní romantické snídani spřádali plán: ještě naposledy si pořádně užít zimu, než zamíříme za teplem na jih.
Motor zaburácel a vyrazili jsme směrem na Slovinsko. Čekal nás přejezd přes horské sedlo Loiblpass — úzká silnice, hory kolem a pořádný respekt. Když jsme ho nechali za sebou, dali jsme si zasloužený oběd, který chutnal jako malá výhra.
Jenže to hlavní mělo teprve přijít.





noční bobování v mrazivé noci
Před námi se z mlhy vynořilo nenápadné parkoviště střediska Krvavec. Pro běžné lyžaře už bylo zavřeno. Pro nás? Začátek dobrodružství.
Navlékáme poslední vrstvy, utahujeme rukavice a poklusem míříme k lanovce. Lístky, cvak — a už nás malé vajíčko polyká a unáší vzhůru. Svět pod námi mizí, vločky houstnou a ticho přerušuje jen hučení lana. Nahoře rychlý přesun do půjčovny. Bereme dvoje sáňky — náš dnešní dopravní prostředek, zbraň i zábavu v jednom.
Start.
Odraz, skluz, vítr do tváře. Sníh šlehá do očí, zatáčky přicházejí rychleji, než bychom čekali, a nocí se nesou výbuchy smíchu. Jedeme jako o život. A vlastně tak trochu taky. Tři hodiny jízd, návratů lanovkou a dalších startů. Čas se rozpadl na jediné — nahoru, dolů, znovu! Kolem šesté se svět definitivně ponořil do tmy. Útočiště nacházíme v baru, kde v ceně lístku dostáváme horký sladký čaj. Držíme hrnky v promrzlých rukavicích jako největší poklad. Teplo se pomalu vrací do prstů. Síly taky. A pak zpět do bílé noci. Teď je to ještě silnější. Viditelnost mizerná, lampy jen matné body v chumelenici, pod námi nekonečný svah. Sáně sviští a my letíme tmou. Ten pocit svobody a šílenství se nedá koupit.
V 19:00 odevzdáváme výstroj. Mise splněna.
Poslední etapa — dlouhá lanovka dolů na parkoviště. Pod námi černočerná prázdnota, kolem mlha tak hustá, že by se dala krájet. Kabinka se pohupuje a my mlčíme. Každý si to v hlavě přehrává ještě jednou. Na parkoviště doráží banda promočených, zmrzlých, naprosto vyřízených — a absolutně šťastných.
Expedice končí. Dobrodruzi spí.
Slovinské překvapení jménem Krvavec
První překvapení dne přichází u pokladny. Na to, že jde o jedno z největších středisek ve Slovinsko, jsou ceny skoro poloviční oproti Rakousko. To potěší. Nasedáme do stejné lanovky, kterou jsme včera po tmě sjížděli ze sáňkování. Jenže tentokrát je světlo – a krajina najednou dává smysl. Místa, která byla v noci jen tušením, se spojují do jednoho obrazu. A jakého.
Soutěska Pekel
Připomíná nám to atmosféru severského pralesa v Národní park Hamra – divoké, syrové a tiché místo, kde má příroda navrch. Objevujeme první kaskády a tůně. Voda je po zimě plná síly, vodopády burácí a jejich proudy působí téměř tajemně. Některé padají z výšky až 26 metrů a vytvářejí kolem sebe jemnou vodní mlhu. V zimě jsou prý rájem ledolezců, dnes ale proudí svobodně a divoce. Po třetím vodopádu však končí poklidná procházka. Začíná „pekelná“ část cesty. Úzké, téměř kolmé žebříky, místy bez jistících lan, nás nutí držet se pevně boční konstrukce a pečlivě volit každý krok. Pod námi hučí voda, kolem nás se zvedají vlhké skalní stěny. Každý výšlap je malou výzvou. Soutěska si žádá respekt – tady není prostor pro nepozornost.
A přesto je to nádhera. Jsme tu úplně sami. Jen my, hukot vody a les, který jako by si nás tiše prohlížel. Možná právě ta samota dává místu ještě silnější atmosféru. Dvě hodiny utečou rychleji, než bychom čekali.






Pak už zase nasedáme do karavanu a vydáváme se hledat místo na přespání. A to, které nakonec nacházíme, je… řekněme, opravdu nezapomenutelné. Louka u místního kováře působí na první pohled trochu strašidelně. Všude kolem jsou rozeseté kovové výrobky, sochy, nástroje, konstrukce – mezi uměním a chaosem je jen tenká hranice. Můžeme si vše prohlédnout, osahat, vyzkoušet. Je to zvláštní směs kreativity, řemesla a lehkého neklidu.













Divoká Istrie mimo sezónu
deštivá Pula: od liduprázdných ulic až do světa pod hladinou
Ráno nás probudil déšť bubnující na střechu karavanu tak vytrvale, že bylo hned jasné, že dnešní plán bude potřebovat menší úpravu. Místo toulání po pobřeží jsme se rozhodli zamířit do Puly — podívat se na slavnou arénu a potom se schovat do útrob pevnosti Verudella za pohledem do podmořského světa.
Do Chorvatska jezdíme mimo sezónu právě kvůli těmhle chvílím. Města jsou klidnější, ulice mají úplně jinou atmosféru a místa, která v létě praskají ve švech, můžeme zažít téměř sami. A dnes? Pula působila skoro ospale. Déšť stékal po kamenech majestátní arény, parkoviště zela prázdnotou a široko daleko nebylo živé duše.
Jenže zdání někdy klame.
I z téměř prázdného parkoviště nás dokázali vyhodit — jednoduše proto, že jsme obytné auto. Pán byl nekompromisní a nepříjemný, přestože parkování bylo zdarma a místa víc než dost. Dobře, jedeme dál. Druhé parkoviště, také skoro prázdné, nabízelo celodenní stání za sympatických 1,3 €. Zaparkujeme… a ještě než stihneme vypnout motor, stojí u nás další strážce pořádku. Tady prý parkovat nesmíme. Pokuta 100 €.
Zkoušíme vysvětlit, že chceme jen normálně zaplatit a na chvíli se projít po městě. Marně. Odkazují nás na stellplatz dva kilometry odsud za 13 €. V tu chvíli člověka trochu zamrzí, že ani v dešti a mimo sezónu není pro karavan někdy místo.
Tak jsme otočili volant a nechali Pulu za zády. Déšť sílil a nás čekalo místo, které nakonec proměnilo celý den.
Na samém okraji poloostrova Verudela se nad Jadranem zvedá mohutná Fort Verudella — kamenný strážce, který kdysi chránil válečné lodě Rakouska-Uherska. Pevnost vznikla mezi lety 1881 a 1886 jako součást obranného systému tehdejšího strategického přístavu. Silné zdi, dělová postavení i výhledy na moře působí impozantně dodnes.
Jenže tam, kde kdysi zněl kov a rozléhaly se rozkazy důstojníků, dnes existuje úplně jiný svět. Historické prostory pevnosti ožívají jako Aquarium Pula. V chladných kamenných chodbách, za zdmi stavěnými pro válku, dnes místo děl objevujete žraloky, želvy, hejna barevných ryb i tajemné obyvatele hlubin.
Venku déšť dál bubnoval do střechy pevnosti, zatímco pod hladinou panovalo ticho a pomalý, hypnotický pohyb mořských tvorů. Asi nejsilnější dojem v nás zanechala laboratoř s medúzami — křehké bytosti vznášející se ve tmě jako něco z jiného světa.
Verudella tak není jen historická památka. Je to příběh proměny. Z místa obrany vznikl prostor poznání. Z pevnosti, která měla chránit před nepřítelem, místo, které dnes chrání a představuje život pod mořskou hladinou.
A i když nám Pula nejdřív ukázala svou přísnější tvář, nakonec jsme si z deštivého dne odvezli mnohem silnější zážitek, než jaký jsme původně čekali.




Náš druhý vodopád snů: tajemný Sopot Slap
Možná si někteří z vás ještě pamatují náš „vodopád snů“ — Lower Creek Waterfall, který jsme před časem úplnou náhodou objevili během cestování po Americe. Už tehdy jsme si říkali, že podobné místo člověk najde jen jednou za život. A přesto se nám to povedlo znovu.
Na letošním jarním putování Slovinskem a Chorvatskem jsme narazili na další místo, které si tenhle název zaslouží. Náš druhý vodopád snů. Tentokrát ukrytý v odlehlé části Istrie, hluboko mezi malými chorvatskými vesničkami a daleko od turistických tras. Jmenuje se Sopot Slap.
A je to místo, které člověku vezme dech.
Voda padá z téměř třicetimetrové skalní stěny do úzkého kaňonu pod sebou a vytváří scenérii, která působí skoro nedotčeně. Jen šumění vody, vůně vlhké skály a divoká příroda všude kolem. Člověk má pocit, jako by objevil něco tajného, něco, co si krajina ještě pořád chrání sama pro sebe. Měli jsme obrovské štěstí na správný okamžik. Po zimě a vydatných jarních deštích byl vodopád plný vody a jeho síla byla pravděpodobně na vrcholu. Podle fotografií z jiných období roku průtok postupně slábne a s příchodem léta začíná vodopád vysychat. V horkých měsících prý někdy téměř zmizí. O to víc jsme si vážili chvíle, kdy jsme ho mohli vidět v celé jeho kráse.
Sopot Slap je přesně ten typ místa, který člověk neplánuje, ale nikdy na něj nezapomene. Nenápadná zastávka mimo hlavní cesty, bez davů turistů, stánků a suvenýrů. Jen příroda, ticho a pocit malého dobrodružství.
A právě kvůli takovým místům cestujeme nejraději.
























