Splněný sen
6. týden na cestě
jak to chodí na cestách
NP Láhko
cesta k ledovci Svartisen
hledání vzácného pižmoně
Život na čtyřech kolech
Jsme právě 40 dní na cestě po severu. Možná si říkáte, jaké to je strávit tolik času v 12m² prostoru auta. Upřímně – je to jako život v mikrogarsonce, kde každá věc musí mít své místo, jinak překáží. Ať jde o oblečení, hračky nebo boty.
Táta řidič má za sebou 5000 km za volantem (s trajekty skoro 7000 km). Kromě řízení pilotuje dron, letos i stříhá videa. Máma je plánovač, navigátor, kuchařka a nově i pekařka a prázdninová učitelka, protože se připravujeme na domácí vzdělávání.
Kluci jsou v obytce jako doma – cestují odmala, takže malý prostor je nijak netrápí. Největší výzvou je usínání – každý večer kopání, šťouchání a hádky o peřinu zkouší naši trpělivost. Ale jinak jsou skvělí parťáci na turistiku, vodu i pozorování zvířat.
Ve volném čase kluci pomáhají v kuchyni, zametají, starají se o vodu nebo staví lego trajekty. Hrajeme karetní a společenské hry, učíme se, čteme a využíváme Starlink na učení přes tablety. Mareček si dokonce vede svůj první cestovatelský deník – který naleznete zde!
Kde se kameny vznášejí: Cesta do srdce Láhka
Myslíte si, že „kámen je jen kámen“? V Národním parku Láhko zjistíte, že to neplatí. Měkký vápenec tu pod vlivem vody a počasí vytváří bizarní útvary – některé balvany dokonce vypadají, že se vznášejí ve vzduchu. Na náhorní plošinu jsme vyrazili s naším „Fešákem“ – autem těžkým přes 3 tuny a pouhými 90 koňmi pod kapotou. Stoupání z nuly do 600 metrů, pár zatáček a dva dlouhé tunely přímo vzhůru nás pořádně prověřily. Jednička, noha na podlaze a naděje, že nepotkáme auto v protisměru. Naštěstí jsme to zvládli. Radost ale rychle vystřídaly obavy – při sjezdu to začalo šíleně smrdět z přehřátých brzd. Na vrcholu nás čekalo parkoviště u přehrady s dechberoucím výhledem na ledovec Svartisen. Voda v přehradě je smaragdově modrá a ukrývá přes 3 700 milionů m³ vody – kdybychom ji rozdělili mezi všechny lidi na Zemi, každý by dostal 400 litrů!
Po svačině jsme plánovali túru ke Corbel Canyonu (14 km tam a zpět), ale kvůli hrozící bouřce jsme zvolili kratší trasu vhodnou pro děti. Horské potůčky, sněhové záplaty a kamenité stezky nabídly dokonalé přírodní hřiště s úžasnými panoramaty. Rádi bychom zůstali déle, ale musíme pokračovat – ráno nám odjíždí loď za dalším opravdu zimním dobrodružstvím.
Až na dotek ledovce Svartisen
Kde v Norsku najdete ledovce? Odpověď je jednoduchá – všude. S více než 1 600 ledovci, které pokrývají přibližně 3 % norské pevniny, je těžké se vydat kamkoli, aniž byste na jeden nenarazili.
Jedním z našich cílů na této cestě byl právě ledovec. Vždy jsem snila o cestě do Patagonie, abych mohla obdivovat obří ledovce, ale teď, když kluci povyrostli, si můžeme ledovce užít i tady v Norsku, bez nutnosti tahat je na zádech. Po zaparkování před trajektem jsme hned ráno vyrazili na 13 km dlouhý výstup k ledovci Svartisen. Tento druhý největší ledovec v Norsku se rozkládá na více než 370 km² a ročně přitahuje tisíce návštěvníků. Okolní národní park Svartisen je známý svou přírodní krásou, a k tomu tu máme velké jezero, které obsahuje neuvěřitelných 3 700 milionů m³ vody – to je dost na to, aby každý člověk na planetě dostal 400 litrů vody! A pokud máte odvahu čelit mrazům, můžete se v ní i osvěžit.
Svartisen je jedním z nejaktivnějších ledovců v Norsku, což znamená, že se neustále mění a vyvíjí. Jeho pozorování je nejen krásné, ale i fascinující z hlediska geologie. Ale nakonec – slova jsou zbytečná. Prostě se podívejte na fotky.
Dlouhá cesta Norskem
Cesta středem Norska je rychlá, ale plná krásy. Čas nás tlačí, a tak se přesouváme z ledovce na jih, abychom stihli ještě pár dobrodružství v jižním Norsku a Švédsku. I když máme na cestě jen omezený čas, každý kilometr nás vede k novým a fascinujícím místům, která nám zbývá prozkoumat, než dorazíme na naše poslední zastávky.
Po stopách prehistorických tvorů
Naše další dobrodružství v národním parku Dovrefjell bylo jako výprava do pravěku. Počasí sice stálo za nic, ale to nás neodradilo – vyrážíme do hor. Naším hlavním cílem bylo najít volně žijícího pižmoně, což je jediná šance, jak je v Norsku vidět v jejich přirozeném prostředí. Pižmoni byli do Norska přivezeni v roce 1923 z východního Grónska, a dnes jejich počet čítá asi 60 jedinců, i když některé zdroje uvádějí až 200. Tato zvířata jsou zcela unikátní – na evropském kontinentu je nikde jinde nespatříte, a jejich přirozené prostředí se nachází pouze v Kanadě a Grónsku.
Podaří se nám najít pižmoně v rozsáhlém národním parku? Cíl to byl opravdu náročný, ale nevzdáváme se. Vydáváme se po 5 km dlouhém okruhu zvaném „Stezka pižmoňů“. Podle informací na stránkách parku byla šance na jejich spatření poměrně vysoká. Počasí se však zhoršilo, začalo poprchávat a obloha byla plná mraků. S odhodláním, dobře oblečeni a vybaveni fotoaparátem a dalekohledem, pokračujeme dál. S očima na stopkách se rozhlížíme do všech stran a najednou – na kopci vidíme hlouček lidí. Podíváme se dalekohledem a je to tam! Obří černý kámen, který se po chvíli pohne. To je on, pižmoň!
Pokračujeme dál, přecházíme řeku a za dalších 15 minut opět vidíme skupinku lidí. Po pohledu do dalekohledu zjistíme, že pozorují celé stádo pižmoňů. Otáčíme se a vydáváme se jejich směrem. Při první odbočce nám to ale dochází – ten hlouček lidí jde s průvodcem, který stádo lokalizoval pomocí GPS. Kluci už jsou unavení a hladoví, takže se na cestě zastavujeme na svačinu. Po chvíli dorazíme na místo, kde konečně vidíme pižmoně. Jen jeden kus je jasně viditelný, zbytek stáda leží a jejich obří těla vypadají jako chlupaté kameny. I tak jsme ale šťastní, protože jsme náš cíl splnili. Z původních 5 km se nakonec stalo 15 km výletu.
