Glockner a Tre Cime
20.10. - 28.10.2023
Caravan Salon Wals
Grossglockner Hochalpenstrasse
Tre Cime
Julské Alpy – sedlo Vršič, slap Peričnik
Caravan Salon Wels
Cestou do Itálie jsme si udělali zastávku v rakouském Welsu, kde právě probíhá Caravan Salon. Příjezd byl trochu divoký, ale tři plné pavilony rychle ukázaly, že to stálo za to. Výstava nabízí opravdu vše – od karavanů, obytných aut a vestaveb přes přívěsy až po obrovské množství střešních stanů. Nechyběly ani zajímavé novinky, které jsme zatím jinde neviděli.
Šlo o naši první zahraniční karavanovou výstavu (Nitru tentokrát nepočítáme) a v mnoha ohledech byla jiná. Největší zastoupení měly obytné dodávky s nepřeberným množstvím úprav. Naopak alkovny tu byly spíš výjimkou a nic zásadního nás v této kategorii nezaujalo.
Zajímavé je sledovat, jak se trh proměnil – kdysi výjimečný VW California má dnes mnoho alternativ s podobným řešením. Paradoxem ale zůstávají ceny. Zatímco dřív stála luxusní polointegrála lehce přes milion, dnes jsme viděli třicet let starou alkovnu s cenovkou 25 600 eur a nové vozy běžně kolem 100 000 eur.
A možná největší úsměvná pointa? Čím větší auto, tím méně lidí se do něj pohodlně vejde – zato garáže jsou obří. Najít obytné auto do 6 metrů pro 6 lidí je téměř nemožné. Takže neměníme. Jedeme dál.
Když se hory rozhodnou pustit dál
Grossglockner Hochalpenstrasse pro nás měla být jen krátká zastávka. Nakonec z toho byla neplánovaná zajížďka, která se zapíše hodně vysoko na seznam těch nejhezčích.
V sobotu večer parkujeme přímo u mýtné brány a usínáme s tichým přáním, aby nás ráno přivítalo aspoň trochu přívětivé počasí. Ráno ale prší. Na webu svítí upozornění „pouze pro vozidla se zimními pneumatikami“ a na vrcholcích hlásí sníh. Nevadí. Uvaříme si ještě jeden čaj, zalezeme do alkovny a hrajeme hry.
A pak se to stane. Kouknu z okna a obloha se pomalu začíná trhat. Není to žádná modrá pohádka, ale neprší. To stačí. Říkáme si, že to zkusíme a uvidíme, kam nás hory pustí.
Cesta nám nakonec zabrala víc než půl dne. Neustále jsme zastavovali, kochali se a nechávali se pohltit okolím. Kluci si užívali první kontakt se sněhem, my jsme zkoušeli létat s dronem v mrazu – hlášky o chybě motoru a namrzlá křídla mluvily samy za sebe. Ale stálo to za to.
Protože nakonec přišla odměna. Výhledy na ledovce, ticho hor a ten zvláštní pocit, že přesně pro tyhle chvíle se vyplatí neplánovat úplně všechno.
Trocha historie
Myšlenka vybudovat vysokohorskou silnici přes masiv Grossglockneru se začala naplňovat na podzim roku 1930. O pouhých pět let později, v září 1935, byla cesta slavnostně otevřena. A to je samo o sobě malý technický zázrak.
Podmínky v této části Alp jsou totiž extrémní. Průměrná sněhová nadílka dosahuje až 5 metrů, zhruba 100 dní v roce tu fouká silný vítr a po 250 dnů jsou hlášeny srážky. Průměrná roční teplota v nejvyšších partiích silnice se pohybuje kolem −3 °C, tedy hodnot, které odpovídají spíš Sibiři nebo Grónsku než střední Evropě.
Přesto se stavba podařila a 23. 9. 1935 se po Grossglockner Hochalpenstrasse poprvé rozjeli automobilisté. Od té doby patří silnice k ikonám alpského cestování.
Naše dojmy: vskutku velkolepé
Grossglockner nám ukázal hory v syrové a autentické podobě – bez davů, bez pozlátka, zato s atmosférou, na kterou se nezapomíná.
nejvýše položená silnice, kterou jsme kdy projeli s obytkou
první sněhové vánice nadcházející zimy
průměrná teplota kolem 3 °C
dron to vzdal dřív než my – zmrzl
za celý den jsme potkali asi 20 aut
turistů ještě méně
krásná výstava historických automobilů
některé úseky nám silně připomínaly Norsko
mlhou zahalené vrcholky? Naprostý top
Grossglockner není jen silnice. Je to zážitek, který vás donutí zpomalit, dívat se kolem sebe a uvědomit si, jak malí v horách vlastně jsme.
Nebyla by to dovolená, abych alespoň jednou k večeři nedělala palačinky. Je to takový náš malý rituál, který funguje kdekoliv – na parkovišti, v horách i u moře. Stačí pánev, trocha těsta a je doma.
A co na ně tentokrát? Tvaroh z domu, granko z Finska, marmeláda z Řecka a med z Národního parku Velebit v Chorvatsku. Každá surovina má svůj vlastní příběh, vzpomínku na cestu a kousek místa, odkud jsme si ji přivezli.
Výsledkem jsou sice úplně obyčejné palačinky, ale s příchutí cestování napříč Evropou. Každé sousto připomíná, že i ty nejjednodušší chvíle na cestách můžou být výjimečné – když se na jednom talíři potkají vzpomínky z různých koutů světa. 🥞✨
The Cime – turistické peklo, které stojí za to
Ten, kdo nás aspoň trochu zná, ví, že nemáme rádi místa, kde se koncentrují davy svátečních turistů. Vyhýbáme se turistickým městům, „top“ místům v hlavní sezóně a obecně všemu, kde je víc lidí než ticha. Jenže občas nastane chvíle, kdy je potřeba udělat výjimku. Protože některá místa prostě stojí za to vidět na vlastní oči. Poklonit se přírodě za to, co dokázala vytvořit. A výlet kolem Tří lavaredských věží (Tre Cime di Lavaredo) je přesně jedním z nich.
Ano, je to turistické peklo. Ale s naprosto unikátní scenérií.
Abychom se vyhnuli kolonám, přeplněným parkovištím a nekonečným proudům lidí, zvolili jsme termín na konec října. Je to trochu risk – stačí pár dní a vysokohorská silnice se kvůli prvním sněhovým srážkám uzavře. Tentokrát nám ale štěstí přálo.
Tre Cime patří k nejnavštěvovanějším místům v italských Dolomitech. Jednak proto, že takto osamoceně do nebe se tyčící skalní věže jen tak neuvidíte. A jednak proto, že silnice vede přímo pod ně, což z nich dělá velmi snadno dostupný cíl.
Naposledy jsme tady spali asi před 13 lety, tehdy ještě v Octavii. Teď jsme se sem chtěli vrátit hlavně kvůli klukům – ukázat jim tenhle přírodní unikát naživo. Zaplatili jsme mýto 45 € (včetně možnosti přespání nahoře) a krátce před polednem dorazili na parkoviště. Rychlá svačina, batohy na záda a vyrážíme.
Počasí bylo téměř dokonalé. A s tím bohužel přišli i turisté – víc, než bychom chtěli, ale pořád snesitelně. Kluci byli nadšení od prvního kroku. Hory, výhledy, prostor. Přesně to, proč sem jet.
Po cestě potkáváme spoustu turistů z Japonska (kteří tu působí skoro jako doma), dokonce i jedny svatebčany – opět z Japonska. A pak také neuvěřitelné množství „obyčejných“ lidí s teleobjektivy, obřími stativy a vážnými výrazy.
Asi po hodině se dostáváme na druhou stranu těch kamenných zubů a začínáme fotit – mlha se blíží a je jasné, že brzy pohltí vše kolem. Chvíli odpočíváme a posloucháme bzukot dronů, které se vznášejí všude kolem nás. Je to trochu risk, ale nakonec se rozhodneme vzlétnout také. Snažíme se s nikým nesrazit a zmizet dřív, než se mlha zavře úplně. Co se ale s naším dronem stalo dál, si necháme až na video…
Cesta zpět už jasně ukázala, že léto je pryč a zima je za rohem. Zvedl se vítr, chlad se dostával skrz všechny vrstvy oblečení a my dorazili k autu lehce promrzlí. O to větší radost bylo schovat se do vyhřátého bydlíka.
Co nás ale opravdu překvapilo, bylo dění na parkovišti. I v podvečer sem stále přijížděli další turisté a vyráželi nahoru. Kam přesně? To je otázka. Nestihnou to za světla, výbava nenaznačuje nocleh na některé z mála otevřených chat a předpověď na noc i další den hlásí silné bouřky.
Opravdu někdo zaplatí 30 €, projde se půl kilometru a zase jede dolů? A kolik bydlíků se tu večer zaparkuje, aby se ráno probudily do špatného počasí, ani nevystoupily z auta, nastartovaly… a jely zase zpátky?
Možná i tohle patří k Tre Cime. Místu, které je krásné, ikonické – a přesto trochu absurdní. A právě proto jsme rádi, že jsme ho viděli po svém.
Den, kdy prší víc než plány
Lije jak z konve. Ven se jít nedá, a tak to vypadá, že celý den prolenošíme v obytce. Má sice jen něco kolem šesti metrů čtverečních, ale i na tak malém prostoru se toho dá překvapivě hodně zvládnout. A déšť? Ten nám dnes vlastně přišel i vhod. Dojela nás totiž nemoc, kterou Filípek přinesl ze školky. Kašel, rýma, bolavé ouško… nic vážného, ale dost na to, aby člověk rád zpomalil.
Ráno nikam nespěcháme. Ležíme pod peřinou až po nos, zachumlaní a jen posloucháme kapky deště, které bubnují přímo nad našimi hlavami. Občas se obloha trochu roztrhá, tak rychle vykoukneme ven a uděláme pár fotek. Ale za chvíli se zase zatáhne a prší dál. Předpověď hlásí 36 mm srážek – dneska to opravdu není den na túry.
Po dlouhé snídani a dvou čajích vytahujeme s Marečkem učení. Čteme, vyplňujeme úkoly od paní učitelky a snažíme se udržet aspoň náznak školního režimu. Filípek mezitím s tátou kouká na pohádku. Po ní mají kluci volnou zábavu a sahají po svých oblíbených Albi tužkách. Aktuálně u nás vedou témata jako lidské tělo, vesmír, mořské pohádky a samozřejmě roboti, kteří brebentí o všem možném. Kdo tyhle knížky vymyslel, byl génius – kluci je milují a vydrží u nich celé hodiny.
Nic ale netrvá věčně a hlad si vždycky řekne o slovo. Většinou na cestách ohříváme hotovky z řeznictví, ale když venku prší, je ideální den strávit u plotny o něco víc času. Navíc se dají zapojit malí pomocníci – jak do vaření, tak později do mytí nádobí. Dnes vítězí řízky s rýží a domácím dresinkem.
Po obědě vaříme kávu a chystáme v alkovně deskovky. Když trávíme na cestách tolik víkendů, je potřeba mít zásobu zábavy, hlavně na dny jako ten dnešní. A tak se naše kolekce her postupně rozrůstá. Na posledním výletě v Rakousku jsme ve Sparu pořídili UNO Junior – koupili jsme ho ale až poslední den, takže zůstal jako novinka na další trip. A teď? Hrajeme karty každý den až do tmy.
Máme jedno pravidlo: hry, pastelky, knížky a časopisy zůstávají v autě. Díky tomu jsou pro kluky vzácnější. A když se po měsíci znovu vydáme na cestu, těší se na ně, jako by je viděli poprvé.
Ani večer se počasí nelepší. Předpověď hlásí déšť až do konce týdne. Přemýšlíme, jestli to na pár dní nestáhnout k moři nebo do Slovinska. Nakonec ale zůstáváme tam, kde jsme – nocujeme v biatlonové aréně a necháváme rozhodnutí na další den.
Protože na cestách se někdy nejvíc plánuje právě tehdy, když venku prší. 🚐🌧️
Podzimní Slovinsko a zkouška odvahy jménem Vršič
Nakonec jsme plánovanou zastávku u moře odpískali a zamířili znovu do hor. Tentokrát do Slovinska, kde předpověď slibovala alespoň trochu vlídnější počasí. A hned při příjezdu z Kranjské Gory nás přivítala neuvěřitelná atmosféra pozdního podzimu – ticho, prázdno a barvy, které hrají všemi odstíny hnědé, zlaté a šedé.
Večer parkujeme přímo u jezera, vaříme poctivou karavanovou večeři a ještě si jdeme projít okolí. V tuto roční dobu je tu úplně prázdno, což je přesně to, co máme nejraději. Klid, žádné davy a pocit, že máme krajinu skoro jen pro sebe.
Ráno je relativně hezky, a tak nás napadne jediné – otestovat limity našeho auta.
Cílem je sedlo Vršič, položené ve stejné výšce jako naše Sněžka. Upřímně… nevím, jestli to byl úplně nejlepší nápad vyrazit sem obytkou. Na druhou stranu – už jsme jeli i po horších cestách.
Čeká nás téměř 900 výškových metrů na 8,5 kilometrech, zatáčky tak prudké, že kdyby bylo auto o půl metru delší, máme asi opravdu velký problém. Jediné pozitivum této šílené cesty? Absolutní absence turistů. Jsme tu úplně sami a trápíme se v tichu hor.
Zatáčky nejsou asfaltové, ale vydlážděné žulovými kostkami, což není nic příjemného – ani pro nás, ani pro auto. Pořád si říkám, kdo něco takového stavěl. Odpověď je mrazivá: silnici přes sedlo Vršič postavili ruští zajatci během první světové války.
Po cestě míjíme pravoslavnou Ruskou kapli, kterou rovněž vybudovali ruští zajatci na památku svých spoluvězňů. V roce 1916 zde lavina zabila celý tábor – přibližně 300 mužů, kteří na stavbě silnice pracovali. Najednou cesta dostává úplně jiný rozměr.
Se zaťatými zuby konečně dorážíme na sedlo. Počasí není ideální, ale turisté nikde. Všechny horské chaty jsou zavřené, okna zabarikádovaná a je vidět, že už čekají na krutou zimu. Fouká, mlha se válí po vrcholcích a my se vydáváme ještě k samotnému vrcholu Vršiče.
Po cestě potkáváme dva bunkry. Klukům už ani nemusíme vysvětlovat, k čemu sloužily – po tolika cestách po Evropě mají jasno a tentokrát dostáváme přednášku my rodiče. Výhledy z vrcholu se neustále mění, ale i tak jsme spokojení. Jedno selfíčko, zápis do vrcholové knihy a rychle dolů, ať nám neumrznou nosy.
Cesta zpět dolů je zkouškou nejen pro obytku, ale hlavně pro její brzdy. Po téhle horské dovolené si nejspíš řeknou o zaslouženou výměnu.
Ale stálo to za to. Protože přesně pro tyhle momenty – ticho, mlhu, historii a lehké napětí – do hor jezdíme. 🍁🏔️
Vodopád snů aneb když se pohádky potkají s realitou
„Vodopád snů.“ Takhle kluci pojmenovali naši další zastávku – inspirováni pohádkou Vzhůru do oblak. A musím říct, že tentokrát se trefili naprosto přesně. Skandinávii jsme navštívili už třikrát a vodopádů jsme tam viděli nespočet. Přesto má slap Peričnik něco navíc. Něco, co z něj dělá skutečného konkurenta severských obrů.
Příjezd sem ale není úplně jednoduchý. V celém údolí až po Aljažev dom platí zákaz vjezdu karavanům a podle připravovaných závor, parkovišť a malého kyvadlového autobusu to vypadá, že od příští sezóny bude vjezd zakázán i osobním autům. My jsme ale vodopád vidět chtěli. Ano – bylo to od nás možná trochu nezodpovědné. Ale po sezóně tu stávala jen dvě auta a jedna obytka. Řekli jsme si, že tentokrát snad nikomu vadit nebudeme.
Nazouváme pohorky a vyrážíme vzhůru. Cesta je místy náročná a pro děti i lehce nebezpečná, ale každým krokem je jasnější, že tohle místo za to stojí. Najednou mám pocit, jako bychom se ocitli někde ve Venezuele pod obřím vodopádem. A přitom jsme „jen“ ve Slovinsku.
Peričnik je vysoký téměř 60 metrů a ve skutečnosti se skládá ze dvou vodopádů nad sebou, které společně vytvářejí naprosto fascinující scenérii. Největší raritou je ale možnost projít se přímo za proudem padající vody. Úzká skalní římsa vede přímo pod vodopádem a nabízí zážitek, který se jen tak nevidí.
Neodolali jsme. Prošli jsme se pod vodní stěnou a během pár vteřin skončili jako zmoklé myši. Masa vody se s ohlušujícím rachotem tříští o skálu, všude je mlha, chlad a síla přírody, nad kterou nejde nepocítit respekt. Kluci jen mlčky přemýšlí, kde se vlastně bere tolik vody.
Třicet minut jsme se tak ocitli ve vlastním Vodopádu snů. A už jsme jen čekali, odkud na nás vybafne Kevin, abychom jí mohli dát čokošku, kterou tak miluje. 💙
Kuličková dráha St. Corona – sázka na jistotu, která nikdy nezklame
Kuličková dráha. Aktivita, která na žádné naší dovolené prostě nesmí chybět. A protože jsme se už pomalu blížili k cestě domů, rozhodli jsme se vsadit na jistotu a vyrazili do St. Corona am Wechsel – místa, kam se rádi vracíme. Poprvé jsme tu byli před pár lety kvůli bikeparku a od té doby víme, že tahle nenápadná vesnička dokáže děti zabavit na celý den.
Na první pohled malé místo, ale nabídka aktivit je překvapivě velká. Největším tahákem je bezpochyby bikepark, který je skutečně pro všechny věkové kategorie. A když říkáme pro všechny, myslíme tím opravdu všechny – nejmladší „jezdci“ tady mají sotva dva roky a už si s nadšením projíždějí první klopenky na odrážedlech.
Jakmile jsou děti z kola unavené, přichází na řadu kuličková stezka – deset hravých zastavení plných dřevěných drah, tunelů, klapek a překvapení, kde každá kulička prožívá vlastní malé dobrodružství. A pokud ani to nestačí (což se stává často), je tu ještě dlouhá balanční stezka plná lan, klád a překážek, která spolehlivě vybije poslední zbytky energie – klidně až do večera.
A malý bonus na závěr pro pozorné čtenáře i diváky fotek: kdo se dostane až na úplný konec, může si všimnout, jak si místní obyvatelé s humorem sobě vlastním vytvořili novou ceduli do vesnice. Holt… bydlí v Coroně. 😄
Haus des Meeres – dobrodružství ve věži plné vody a ptačího zpěvu
Naše poslední zastávka během podzimních prázdnin nás zavedla, kam jinam než do akvária. Do Haus des Meeres ve Vídni jsme naposledy zavítali, když byl Marečkovi teprve rok – a teď jsme se těšili vidět, jaké novinky tu přibyly.
Obří akvárium sídlí v bývalé dělostřelecké věži z druhé světové války, která se rozprostírá na 11 patrech. Kromě obřích akvárií tu najdete i terária a výběhy různých suchozemských zvířat. Na střeše věže se pak nachází restaurace s nádherným výhledem na Vídeň – ideální místo pro pauzu po prohlídce.
Co nás opravdu nadchlo, byla volně přístupná voliéra, kde jsme se mohli procházet mezi papoušky, kteří nás vůbec nevnímali. Jeden si v očích naší výšky zobal proso, další seděl v páru na stromě, a jeden odvážlivec nám dokonce proletěl nad hlavou. Krásná podívaná, která kluky nadchla stejně jako obří akvária plná ryb, žraloků a obrovské mořské želvy, která elegantně plavala přímo nad hlavami návštěvníků.
Další zajímavostí byla mravenčí stezka – průhledná trubka táhnoucí se od hnízda přes celou expozici. Bylo fascinující sledovat mravence Atta, jak nesou kus lístku kolem nás. A když kluci přišli na to, kde mravenci berou vzduch a foukli do trubky, popojeli všichni mravenci o dva metry zpátky. Smích, zvědavost a tři hodiny naprosté zábavy v zvířecí říši.
Samozřejmě ani takhle perfektní den neměl jen samé plusy. Vídeň je krásná, ale s karavanem už ji pravděpodobně nenavštívíme – hlavně kvůli parkování. Najít místo pro auto s výškou 3,1 m je téměř nemožné, a většina podzemních garáží nám zůstala zavřená. Dalším mínusem byla fronta před akváriem. I když se lístky dají koupit online, na nás by přišla až následující den. Nakonec jsme ale frontu vystáli a stálo to za to – zážitek z vodního světa a ptačího zpěvu byl přece jen silnější než pár minut čekání.
