podzimní Dolomity
24.10. - 2.11.2025
Villacher alpenstraße
doly v Bad Bleiberg
Lago di Braise, Monte Seceda
Passo Sella, Passo Pardoi
Passo Staller
soutěska Sigmund Thun-Klamm
Ztracené prameny u Villachu
Naší hlavní destinací jsou sice italské velehory, ale ani na delších přejezdech se nenudíme. Rádi se po cestě zastavíme na zajímavých místech, protáhneme nohy a objevujeme něco nového. Tentokrát nás cesta zavedla do okolí Villachu, kde jsme se vydali hledat přírodní termální prameny. Měly tu být malé jezírka s teplou vodou, ideální k odpočinku po cestě. Jenže tentokrát jsme neměli štěstí – všechno bylo vyschlé. Nejvíce vody tu bývá prý na jaře, kdy taje sníh a voda se v zemi ohřívá na příjemných 30 °C.
Nevadí. Místo koupání jsme si užili krásnou procházku směrem k jeskyni a kochali se podzimní krajinou, která se zbarvila do všech odstínů zlata a červeni. Hory na podzim mají opravdu své nezaměnitelné kouzlo.
dobrodružství na Villacher Alpenstrasse
Ne nadarmo se říká, že počasí je ten největší kouzelník. Ráno se probouzíme kousek za Villachem do nádherného, sluncem zalitého dne. Vzduch je svěží, nebe bez mráčku – ideální chvíle vydat se tam, kam nás to už pár let láká.
Sbalíme věci a míříme zpět do města, odkud začíná Villacher Alpenstrasse – jedna z těch ikonických vysokohorských silnic, které si i s naším „Fešákem“ (a jeho skromným motorem) pokaždé vychutnáváme. Čeká nás 16 kilometrů serpentin s převýšením přes 1 000 metrů. Výzva, ale Fešák to zvládá s přehledem. Cesta je plná vyhlídek, kde prostě nejde nezastavit. Ráno ještě stíháme pohled na inverzi nad Villachem, z níž se jako pohádková věž tyčí Pyramidenkogel. O pár zatáček výš se nám otevírá panorama slovinských Karavanek i italských vrcholků – výhled, který se slovy popsat nedá.
Na nejvyšším parkovišti necháváme auto a vyrážíme na pětikilometrovou túru k vrcholu Dobratsch (2 160 m n. m.). Stoupání je poctivé, ale výhledy berou dech. Na vrcholu nás vítá malý kostelík, obří vysílač a horská chata – přesně ta, na kterou se kluci celou cestu těšili. Filda hned objednává svou oblíbenou polévku, zatímco Mareček hledá „nějakou mňamku“. Jenže počasí má vlastní plány. Slunce mizí, mlha houstne – a zničehonic začíná chumelit. Ke kostelíku už stoupáme v pravé zimní vánici. Dlouho se nezdržujeme, sníh přibývá každou minutou a cesta dolů se mění v závod s počasím.
K autu dobíháme těsně předtím, než se silnice promění v bílý koberec. Naštěstí jsme před cestou obuli nové zimní pneu, takže i s teplotou pod nulou zvládáme sjezd bez problémů. Je neuvěřitelné, jak rychle se může svět proměnit. Ještě ráno jsme se koupali v barvách podzimu – a odpoledne nás už vítala zima jako z pohlednice.
Do nitra hor ve štolách Bad Bleibergu
Teploty klesají k nule, ale slunce se nevzdává – pálí, jako by se snažilo posledními paprsky prohřát horské údolí. Dnes to ale nebude o výstupech na vrcholy. Dnes míříme do nitra hor.
Naším cílem je Bad Bleiberg, staré hornické městečko ukryté mezi rakouskými vrcholy. Pod jeho povrchem se skrývá spletitá síť štol, které po staletí ukrývaly poklady země. Vydáváme se po pětikilometrové naučné stezce, která vede po úbočích kopců, kolem zbytků dolů, propadlin a temných otvorů ve skále. Některé z nich jsou přístupné – a my samozřejmě neodoláme.
První kroky pod zem jsou napínavé. Štoly jsou úzké, nízké a vlhké, místy tak těsné, že si i Mareček musí sklonit hlavu. A když se dospělý snaží protáhnout tmavou chodbou, není o smích ani o adrenalin nouze. V jedné chvíli se ocitáme v úzkém tunelu bez možnosti otočit se – nezbývá než couvat a doufat, že světlo čelovky vydrží. Adrenalinový zážitek, na který jen tak nezapomeneme – a pro kluky naprosto nezapomenutelné dobrodružství. Dnešní ticho dolu přitom klame. Ještě před pár desetiletími tu duněly kladiva, vozíky a sbíječky, když horníci těžili olovo a zinek, které po více než 700 let živily celý kraj. Těžba v Bad Bleibergu začala už ve středověku a skončila teprve nedávno, když zhasly poslední lampy.
Dnes se část dolu proměnila v muzeum Terra Mystica a Terra Montana, kde se návštěvníci mohou vydat hluboko pod zem – a to stylově, po 68 metrů dlouhé skluzavce, nejdelší svého druhu v Evropě.
Chlad, klid a kouzlo Lago di Braies
Když jsme dorazili k Lago di Braies, přivítala nás typicky italská směsice spontánnosti, rychlosti a lehkého chaosu. Sotva jsme sjeli z hlavní silnice, už se u nás objevil muž, který s bleskovou přesností inkasoval patnáct eur za parkování. Na otázku, jestli tu můžeme i přespat, jen cosi zahulákal ve stylu „Si, Si, Síííííí !“ – a s rychlím gestem nás poslal dál, ať nepřekážíme. Trochu divoký úvod, ale co – jsme v Itálii, a tady má všechno svůj vlastní rytmus.
Ještě před obědem vyrážíme na okružní cestu kolem jezera. Má sotva tři kilometry, ale nám trvá skoro tři hodiny. Ne proto, že by byla náročná – ale protože každý krok, každý pohled, každé zastavení prostě stojí za to. Lago di Braies, zasazené mezi strmé štíty Dolomit, hraje všemi odstíny tyrkysu a smaragdu, a v podzimním světle působí jako obraz, který někdo zapomněl zarámovat. Zlatožluté modříny obkreslují břehy a na vrcholcích se třpytí první sníh – dokonalý kontrast, který se neokouká.
Kluci běhají s foťákem, my s nimi – každý se snaží zachytit tu pomíjivou dokonalost, která pořád uniká. Jen jedna věc chybí: zrcadlový odraz hor na hladině. Přes den to ale není možné – po jezeře krouží slavné, ale notně předražené dřevěné loďky, které čeří vodu všemi směry. Rozhodujeme se proto přespat a zkusit štěstí ráno, až budou loďky tiše stát u mola a hladina se promění v klidné zrcadlo.
Když slunce mizí za hřebeny, teplota prudce padá. Noční ticho ruší jen občasné prasknutí ledu – jezero pomalu zamrzá. Kluci se schoulí do karavanu a pustí si pohádku, zatímco my vyrážíme ven, do ledové tmy se stativem a foťákem. Mráz kouše do prstů, dech se mění v páru, ale ten pohled… nebe poseté hvězdami, zasněžené vrcholky a ztichlé jezero – to všechno má sílu, která se nedá popsat, jen prožít.
Lago di Braies má zvláštní kouzlo. Okouzlí vás, i když tu nejste sami. I teď, na konci sezóny, proudí kolem davy lidí – a my si jen představujeme, jak to tu asi vypadá v létě. Přesto máme pocit, že jsme zažili něco výjimečného. Den, noc i ráno u tohoto jezera se nám vryly do paměti jako dokonalý mix horského chladu, klidu a italského temperamentu.
Mezi obry Dolomit: vítr, mlha a štěstí na hranici mrazu
To bychom nebyli my, kdybychom si i na samém konci podzimu neřekli: „Jedeme za horama!“ A tak jsme zabalili bundy, natankovali odvahu a vyrazili vstříc Dolomitům – tam, kde se podzim pomalu loučí a zima už dýchá za krk. Po klikaté horské cestě přijíždíme do malebného Ortisei, protahujeme se úzkými italskými uličkami a parkujeme přímo pod lanovkou. Rychlý oběd, kontrola vrstev oblečení – a nasedáme. Lanovka nás během pár minut vyveze o 1 500 metrů výš, do světa, kde vládne vítr, mlha a surová horská energie.
Vystupujeme těsně pod vrcholem Secedy. Mraky se převalují přes okolní hřebeny jako živé příšery a každé jejich poodkrytí odhaluje jiný kus kolmé skalní stěny Odle – majestátní zuby Dolomit, které se tyčí nad Val Gardenou. Tohle je to místo z kalendářů, z plakátů, z cestovatelských snů. A teď jsme tady – jen my, vítr a nekonečné moře mlhy. Každých pár minut se světlo mění, stíny tančí po úbočích a my běháme s foťáky od jedné vyhlídky ke druhé. Nedá se nefotit. Upřímně – už teď se těším, až stáhneme fotky a zjistíme, jestli naše promrzlé prsty měly smysl, nebo jestli vznikly malé zázraky.
Jakmile slunce začne klesat, přituhuje. Vítr štípe do tváří, vrstvy oblečení testují své hranice. Ještě zahlédneme tři paraglajdisty mizící v mléčném nebi – nádherný kontrast svobody a chladu. Pak už jen hluboký nádech, poslední pohled dolů a sjíždíme zpátky k autu. Večer patří sedlům.
Proč je tak milujeme? Možná kvůli té směsi napětí a euforie, když auto sotva dýchá a my staneme nahoře, kde se svět otevře do všech stran. Dnes padly rovnou dvě legendy: Passo Sella a Passo Pordoi. Hory se barví do oranžova, vzduch je ostrý, ticho dokonalé – a my víme, že pro tyhle chvíle stojí za to žít.
V plánu bylo nocovat v jednom ze sedel, ale předpověď nelhala – pět až osm centimetrů čerstvého sněhu a riziko, že ráno zůstaneme uvěznění, než projede radlice. A tak sjíždíme serpentiny do Arabby, kde nacházíme prázdný stellplatz. Mimo sezónu? Zadarmo. Horská noc? Tichá, studená, dokonalá. Motory utichají, vítr si šeptá kolem auta a nad námi se otevírá ledové, hvězdami poseté nebe.
Noc v sedle Stalle: kde končí signál a začíná svoboda
Původně jsme chtěli jen omýt kola o italské pláže. Slunce, moře, klid. Jenže hory si nás znovu přivolaly – a my jsme, jako obvykle, neodolali jejich volání. Počasí na jihu nic moc, tak jsme to stočili na sever. A když se řekne sever, znamená to jediné: nové, neprobádané horské sedlo. Rozhodli jsme se držet dál od hlavních cest a zamířili do údolí Anterselva. Biatlon odtud známe všichni, ale kde přesně to vlastně je, nás nikdy nenapadlo. Teď už víme – leží v nádherném údolí u jezera Anterselva, obklopeném horami a tichem, které se dá doslova cítit. Jenže nás sem lákalo něco jiného – sedlo Stalle, které leží na jeho samém konci.
Jenže hned první odbočka přinesla studenou sprchu. Obří značka hlásala: tunel – maximální výška 3 metry. A my? Taky 3 metry na centimetr přesně. Už jsme pár tunelů s výškou 3,1 m projeli úplně na knop, ale tohle… to už bylo na hraně hrany. Navíc se do sedla jezdí kyvadlově v určených časech, takže kdybychom se do tunelu nevešli, zůstali bychom viset uprostřed úzké horské silnice a zablokovali provoz.
Vrátit se? Ani náhodou. Tak jsme to riskli. Při nájezdu do tunelu jsem vystoupila, Mireček se vydal do tmy se zatajeným dechem – a já s ním v duchu. Naštěstí se Italové trochu přepočítali a měli jsme necelý metr k dobru. Ufff! Zařazujeme dvojku, místy jedničku, a šnečím tempem stoupáme až na sedlo Stalle. A tam? Ticho. Nikde nikdo. Náš moment. Panenská příroda, malé jezero plné ryb, sníh všude kolem.
Kluci mizí ve sněhu dřív, než stihneme cokoli říct. Staví sněhuláky, běhají, smějí se – a během pěti minut jsou promočení skrz na skrz. Ale komu by to vadilo? Tohle je čistá radost. Procházka se protáhla a bylo nám jasné, že tady chceme zůstat na noc. Sjeli jsme o pár serpentin níž, našli malý rovný plácek pro Fešáka a zůstali.
A pak přišlo to kouzlo, které si člověk pamatuje celý život:
🧡 Zlaté světlo zapadajícího slunce, které se odráží od sněhu
🌀 Ticho, co se vám dostane až pod kůži
❄️ Chladný horský vzduch, co štípe do tváří
📵 Žádný signál – jen svoboda
✨ Nebe poseté miliony hvězd
Jen my, naše malé dobrodružství a ten neuvěřitelný klid.
Svět tam dole může běžet dál. My máme noc v sedle.
A tu jsme vyhráli na plné čáře.
Den, kdy se učení změnilo v dobrodružství
Rakousko – a vlastně celý alpský region – je doslova rájem pro rodiny s dětmi. Skoro v každé vesnici tu narazíte na perfektně vybavené hřiště, krátké i delší naučné stezky, které vás zavedou do okolních lesů, luk i vysoko do hor. A kuličkové dráhy? Ty už tady snad patří k povinné výbavě.
Tentokrát jsme objevili úplnou novinku – teprve dva měsíce otevřenou naučnou trasu zaměřenou na místní přírodu. Šestikilometrová stezka začínala přímo ve vesnici a vedla přes rozkvetlá pole a voňavé lesy až k výběhu s pasoucími se kravičkami. Cestou jsme poznávali zvuky a vůně lesa, zkoušeli dřevěné interaktivní prvky, hráli si u vodního hřiště, bloudili lesním bludištěm a překonávali přírodní překážkovou dráhu.
Nechyběl ani malý přírodovědný dokument naživo – potkali jsme lesníky, kteří právě kácely stromy, a děti fascinovaně sledovaly každý jejich pohyb. A jako neplánovaný bonus jsme viděli místní pastevce, jak vedou své kravičky z pastvy domů. Dokonce jsme byli svědky i dojení – kluci už to sice znají, ale stejně se jim to moc líbilo.
Byl to den plný opravdových dobrodružství, poznávání i těch nejkrásnějších momentů, které umí nabídnout příroda a obyčejný život na venkově.
Mezi skalami, vodou a klidem — zastávka v Kaprunu
Cesta domů, jako vždy nikam nespěcháme. Rozhodli jsme se ji vzít pomalu, s klidnou hlavou. Po asi třiceti kilometrech sjíždíme z hlavní silnice a odbočujeme do údolí směrem k vesničce Kaprun. Přes pole a lesy, mezi šustícími listy a šplouchajícím potokem, nás čeká první velká zastávka: soutěska Sigmund-Thun-Klamm.
Vstupujeme mezi mohutné skalní stěny, kde si řeka Kapruner Ache po tisíce let vyhloubila svou cestu. Soutěska měří asi 320 metrů a místy dosahuje hloubky až 30 metrů. Dřevěné můstky a chodníky nás vedou nad divokou vodou, kolem zelených jezírek a stále se zužujícího kaňonu – připadáme si jako v dobrodružném filmu. Na každém kroku nás příroda překvapuje – skály naleštěné proudem vody, husté porosty visící ze zdí kaňonu i chladný závan vzduchu, když vstoupíme do stinných částí. Na horním konci stezky nás čeká malebné jezero Klammsee – křišťálová hladina, odraz hor a dokonalé místo k odpočinku. Kluci tu běhají po břehu, zatímco my si jen sedáme a dýcháme ten klid. Na druhém břehu objevujeme i dětské a fitness hřiště, ideální pro malé i velké dobrodruhy.
Celou scenérii doplňují vzdálené přehrady vysoko v horách a zasněžený ledovec v pozadí. Po návratu si dáváme oběd – a večer ještě stíháme tradiční koupání v Linzi, které se už stalo naším malým rituálem na cestách tímto směrem.
