Míříme výš – kde vzduch konečně dýchá
3. týden na cestě / 1500 km
oblouky v NP Arches
zima v Breckenridge
slavný Red Rocks
Denver
Rocky Mountain
Walden
Saratoga
Arches National Park – přírodní galerie zázraků
Z amerických národních parků se nám líbí spousta míst, ale Arches má pro nás něco navíc. Něco, co se těžko popisuje, ale cítíte to hned při příjezdu. Už při první návštěvě v nás zanechal spoustu krásných vzpomínek – a tentokrát jsme si řekli, že ho prozkoumáme ještě víc.
Do parku přijíždíme kolem oběda. Teploměr opět ukazuje přes 40 °C, ale po více než dvou týdnech v horku si na to pomalu zvykáme. Vlastně nám stejně nic jiného nezbývá – lepší je se škvařit na slunci a poznávat okolí, než sedět v klimatizovaném autě a fotit maximálně z okýnka.
První zastávkou je návštěvnické centrum. Doplňujeme zásobu vody (asi 10 litrů!), kluci si s nadšením vyzvedávají deník malého rangera a my se dáváme do zjišťování zajímavostí o parku. Sotva vjedeme dovnitř, nevíme kam se dívat dřív – kolem nás se zvedají mohutné pískovcové stěny, balancující kameny a první skalní archs – oblouky. Dáváme si zmrzlinu na ochlazení a míříme dál k Double Arch. A znovu si uvědomujeme, jak je v Americe všechno monumentální. Opravdu se občas zdá, že to lidské oko, natož objektiv, nemůže ani zachytit.
Místní skalní okna vznikla díky soli, která se před miliony let usadila pod pískovcem. Sůl, měkčí než kámen, postupně pískovec deformovala a vytvářela dlouhé hřebeny – ze kterých později vznikla okna a oblouky. Jiné útvary vznikly díky mrazovému zvětrávání – v zimě voda v puklinách zamrzá, roztahuje kámen a pomalu jej láme. Výsledkem je neuvěřitelně krásné přírodní umění, které jako by popíralo přírodní zákony.
Večer odjíždíme do Moabu, doplníme zásoby, uděláme servis na karavanu a najdeme si místo ke spaní mezi mohutnými skalami. Krásné prostředí, ale chyba byla nedočíst to celé do konce – v noci je takové teplo, že ani klimatizace nestačí. Ze skal sálá horký vzduch až do rána. Spánek nic moc.
Druhý den vyrážíme zpět do Arches. Brzy ráno balíme batohy plné vody a míříme k nejikoničtějšímu útvaru celého Utahu – Delicate Arch. Přes hodinu dlouhou procházku zvládáme všichni v pohodě – a za chvíli stojíme u oblouku vysokého 16 a širokého 10 metrů. Máme štěstí – kolem je jen pár dalších návštěvníků, a tak si ten výhled můžeme vychutnat téměř sami. Sedíme ve stínu, dáváme si ovoce a nějak se nedokážeme nabažit té krásy.
Když se slunce dostává výš, raději balíme a vracíme se do obytky – jsme úplně propocení, ale vůbec nám to nevadí. Karavan nám slouží skvěle jako zázemí na cestách. Lehký těstovinový salát k obědu, rychlá sprcha – a můžeme pokračovat.
Odpoledne patří Landscape Arch, který se svou délkou přes 90 metrů stále vzdoruje gravitaci. Zajímavost: v roce 1991 se z něj ulomila velká část pravého ramene – přesto stále drží a fascinuje každého, kdo k němu přijde.
Naše dvoudenní dobrodružství v Arches zakončujeme sprchou, zapadajícím sluncem a tichým odjezdem z parku. Tohle místo nám znovu ukázalo, proč ho máme tolik rádi. Bylo horko, bylo krásně, bylo výjimečně. A i když se loučíme, žádný smutek se nekoná – další dobrodružství už čekají!
Útěk před žárem: Z červených skal až do výšin Breckenridge
Opouštíme vyprahlé rudé scenérie Utahu – červené skály, rozpálený vzduch, sluneční žár – a vyrážíme hledat útočiště. Na vedro se zkrátka nedá zvyknout, dá se jen přežít. A my už nutně potřebujeme jediné: schladit tělo, pohodlně se vyspat a konečně se zachumlat do peřin bez pocení.
Další větší zastávkou je Denver, město, se kterým nás pojí tichý sentiment. Před lety jsme tu poprvé přistáli, letos při mezipřistání znovu. Ale než se k němu přiblížíme – čekají nás ještě hory. Cesta z Arches je dlouhá, nekonečná dálnice pod horkým nebem nás žene na východ. A pak opět na sever možná až do Kanady? Uvidíme.
Po půldenním šrumu přichází záchrana – horské městečko Breckenridge, jako vystřižené z pohlednice. V zimě lyžařský ráj, jeden z top resortů USA. V létě? Překvapivě přeplněný. Tolik turistů jsme neviděli ani v nejslavnějších národních parcích. Ulice duní, hotely praskají ve švech, cyklostezky připomínají páteční D1.
Rozhodujeme se pro ústup. Do výšin. Za klidem. Za městem nacházíme tiché místo ve výšce 3300 metrů. Vaříme středomořskou večeři, balíme se do spacáků a s úlevou vítáme první opravdu chladnou noc. Ráno? 6 °C venku, 11 °C v autě. Nikomu se nechce zpod deky ani palcem, ale slunce už hladí karavan a ranní vajíčka chutnají líp s kapkou tepla z našeho malého topení.
Plán na den? Jasný – horský hike a potom Denver. Nejprve chceme s kluky vystoupat na jednu z dostupnějších čtyřtisícovek. Ale ouha – bez povolení to nejde. Tak měníme plán a míříme na protější kopec. K jezerům a vodopádům.
Jsme stále nad 3000 m n. m., ale kluci? Šlapou do kopce jako kamzíci. A ještě u toho mluví. Furt. Po necelých pěti kilometrech přichází odměna – vodopád ve výšce 3550 m a nový výškový rekord. Kluci si zaslouží parádní svačinu s výhledem, který bere dech i kyslík.
Cesta dolů je rychlá, skoro letíme. V autě by nás čekal oběd – kdybychom měli plyn. Jenže ten došel, a bez něj nepojede ani lednička, ani vařič. Takže nutná zajížďka do další vesnice. Naštěstí úspěšná – plná plynová bomba = šťastná rodina.
A pak už nás volá další etapa – směr Denver, ale ne jen tak ledajaký. Míříme do ikonického Red Rocks Amphitheatre. Místa, které v sobě spojuje sílu přírody, vášeň hudby a legendární atmosféru koncertů pod širým nebem.
Red Rocks: Večer mezi skalami, hudbou a starými přátelstvími
Naše cesta do Red Rocks začala nenápadně – chtěli jsme se jen na chvíli podívat do slavného přírodního amfiteátru. Netušili jsme, že místo tichého večera mezi skalami zažijeme malý americký fenomén.
Už při příjezdu bylo jasné, že to dnes nebude jen tak. Všude desítky lidí v oranžových vestách, auta směřující jedním směrem, atmosféra jako před velkou sportovní událostí. A my? Jediní s karavanem. Všude kolem nás americké trucky s korbami, na kterých už posedávali fanoušci s pivem v ruce, popíjeli, povídali si a ladili se na koncert.
A pak nám to došlo – v Red Rocks zrovna probíhá třídenní koncertní série country hvězdy Erica Churcha. Celý amfiteátr vyprodaný, lístky od 300 do 1100 dolarů. A my uprostřed toho dění. Do vnitřku se sice nedostaneme, ale část hudby slyšíme i zvenčí – a večer si koncert dokreslíme puštěním jeho live vystoupení na YouTube.
Red Rocks není jen tak ledajaké koncertní místo. Je to legenda, vytesaná mezi dvě červené pískovcové stěny, které samy o sobě tvoří dokonalou akustiku. Hráli tu Rolling Stones, The Beatles, U2, Sting, Foo Fighters… a mnozí z nich tu nahráli i své slavné živé koncerty. Tady hudba nejen zní – tady vibruje v kameni.
Ale to není všechno. Přes den se tohle místo mění v nejhezčí outdoor posilovnu světa. Kamenné schody místo běhacích pásů, výška 1600 metrů nad mořem místo klimatizace. Cvičí tu jednotlivci, skupiny i sportovní týmy. Pot, výhled a nadhled – doslova.
Ráno se sem tedy vracíme znovu, tentokrát beze spěchu. Procházíme amfiteátrem, klukům ukazujeme, kde stála kapela a kde by seděli fanoušci. Navštěvujeme hudební muzeum, nasáváme atmosféru. A už víme, že jsme sem nejeli náhodou.
Po 12 letech opět u přátel
A kde jsme spali? No… to byla trochu improvizace. V okolí Red Rocks i Denveru je to s přespáváním v karavanu těžké – free camping žádný, kempy plné. A tak píšeme našim známým, kteří žijí na okraji města. Jestli by nevadilo… jen na jednu noc… před domem.
Odpověď přichází okamžitě: „Jasně, přijeďte! Těšíme se na vás.“
Dorážíme pozdě večer. Plánujeme se ozvat až ráno, ale než stihneme vypnout motor, jsou venku – naši přátelé a dokonce i jejich sousedé, kteří nás znají. Rychlé objetí, krátké vyprávění, smích na ulici a slib: ráno u snídaně pokračujeme.
A opravdu. Ráno sedíme u stolu, děti si prohlížejí staré fotky, my ukazujeme snímky z naší první návštěvy, a hlavně: vzpomínáme na prarodiče, přes které to všechno začalo.
Oni mu tenkrát otevřeli dveře – a nám o třináct let později taky. Díky nim jsme poprvé vkročili na americkou půdu. A začalo naše největší dobrodružství.
Strávíme spolu půl dne – povídáním, zahradničením, úklidem. A pak zpět do Red Rocks. Klukům ukazujeme hudební chrám mezi skalami. Tentokrát za dne. A večer? Už parkujeme před dalším národním parkem, připraveni na další kapitolu.
Ale tahle kapitola… ta byla plná hudby, přátelství a krásné nostalgie.
Když se cestování dědí
Ne všechny vášně začínají v dětství. Některé zdědíte. A možná právě ty jsou nejpevnější.
V naší rodině má cestování hluboké kořeny. Moji prarodiče vyrůstali v době, kdy svět za hranicemi Československa byl nedostižný sen. V éře komunismu se nejezdilo nikam – a když už, tak maximálně na Rujanu. Jenže touha po poznání v nich nikdy nevyhasla.
Po revoluci si začali plnit sny. Děda, původním povoláním geolog, byl vždycky zvídavý. Učil se sám jazyky, psal si dopisy s lidmi z celého světa – jeden z těch dopisů dorazil i k ženě jménem Robbie Gries z Denveru. A právě ona je v roce 1994 pozvala na geologickou konferenci do USA.
Poprvé vkročili na americkou půdu. A nebyla to jen pracovní cesta – byla to jejich životní výprava. Projeli velký kus Spojených států, nadchli se pro tamní krajinu, svobodu i nekonečné silnice. O pět let později se sem vrátili znovu – tentokrát už na delší dobu a s ještě větší chutí poznávat.
Z těch dvou cest nakonec vznikly dvě knihy. Dvě opravdové kroniky dobrodružství, které doma ještě dnes s láskou čteme a objevujeme místa, kterými už před třiceti lety projížděli oni. Dnes, když si přes Starlink voláme z naší vlastní výpravy po USA, babička se často zasní. „Tady jsme taky byli! A támhle ten park si pamatuju, tam jsme spali v kempu…“ říká s jiskrou v očích.
Je nádherné vidět, jak se vzpomínky vracejí, jak cesty spojují generace. A jak v nich není jen příběh o poznávání světa, ale i o lásce, která přetrvala desetiletí.
I po více než šedesáti letech společného života se mají babička s dědou pořád rádi. A možná je právě tohle ten největší cestovatelský úspěch, jaký si člověk může přát.
Velehorské probuzení: Rocky Mountain National Park
Denver jsme nechali za zády a probouzíme se přímo před vstupem do jednoho z nejkrásnějších amerických parků – Rocky Mountain National Park. Milujeme hory, a tak jsme se už včera těšili, jak si to tu nahoře užijeme. A že jsme opravdu vysoko! Denver se přezdívá „Mile High City“, protože leží přesně jednu míli nad mořem – tedy cca 1 600 m n. m. Takže si představte, že hory, které tady začínají, nejsou žádné kopečky – tohle už jsou opravdové velehory!
Už samotný vstup do parku má svoje kouzlo – a taky pravidla. Potřebujete předem rezervovaný vjezd, který většinou zmizí během pěti minut. My máme termín od 6 do 8 ráno, takže budíček včasný, kluci ještě spí a my míjíme bránu tiše jak duchové. První zastávka – snídaně na vyhlídce. Obložený chleba s výhledem na velehory? Berem! Takhle chutná ráno v Coloradu!
Původně jsme mířili k Bear Lake, ale to už bylo obsazené. Zamířili jsme tedy k jinému, méně známému jezeru níž, kde jsme si udělali příjemnou procházku kolem vody a do přilehlého lesa. A protože jsme chtěli pozorovat divokou zvěř, ztišili jsme se… nebo aspoň se o to pokusili. Naši kluci jsou totiž přirozená ochrana proti setkání s medvědem – celou cestu si zpívali, hráli slovní fotbal a povídali si. Takže kromě několika hlodavců, elektricky cvakající kobylky a jedné divoké krůty jsme neviděli nic. Ale sedm kilometrů v přírodě s dětmi bez jediného stěžování? Kluci jsou prostě boží!
Rocky Mountains nabízí ohromující rozmanitost přírody. Hluboké jehličnaté lesy, alpské květy, smaragdová jezera, nad nimiž se tyčí zasněžené štíty – z některých míst je vidět i zbytky ledovců, které tu přežívají léta. Zvířata jako jelen wapiti, los, černý medvěd nebo svišti tu nejsou jen v brožurách, ale skutečně tu žijí – i když je s hlučnými dětmi těžší je zahlédnout.
Další zastávka: jezero, u kterého často bývají k vidění ovce tlustorohé. Na parkovišti stáli dva rangeři, kteří nabízeli krátké přednášky o těchto majestátních zvířatech. Kluci si mohli osahat opravdové rohy, poslechnout si, kde se ovce pasou a co rády jedí. Skvělý moment, kdy se výlet mění v živou výuku.
Odpoledne přejíždíme na Trail Ridge Road – nejvýše položenou asfaltovou silnici v USA, která nás s obytkou vynesla až do výšky 3 700 m n. m. Tady už je vzduch řidší a výhledy jako z jiného světa. Vyrážíme na další túru, tentokrát za vysokohorskými svišti. Vybaveni dalekohledem a třemi foťáky míříme vzhůru. A opravdu – našli jsme dva sviští fešáky, kteří se vyhřívali na kamenech a vůbec si nás nevšímali. Jen my, oni a hory.
Jak se slunce začíná sklánět, krajina dostává zlatavý nádech. Zelené louky a stromy se rozsvítí večerním světlem, jezera zrcadlí oblohu a jeleni se přicházejí pást. Několikrát se vracíme zpět do sedla – ta scenérie si žádá ještě pár fotek, ještě pár záběrů. Tohle je přesně ten typ momentů, kdy si člověk přeje zastavit čas.
Téměř za tmy sjíždíme z hřebene a po dalších dvaceti kilometrech opouštíme park. Noc trávíme na divokém kempu hned za první vesnicí, daleko od všeho, jen v přítomnosti přírody. Další nádherný den za námi.
Popojedem. Slovo, které v naší rodině nevěstí nic dobrého
Ne každý den na cestách je od úsvitu do soumraku nabitý zážitky. Jsou dny, kdy je třeba prostě… popojet. Slovo, které v naší rodině nahlas říkáme jen s respektem – protože náš táta ho upřímně nesnáší. V mém podání znamená slovo „popojet“: 450 km prázdna, po rozbité cestě s energy drinkem.
Tentokrát nás čekala právě taková porce. První polovina vedla nekonečnými americkými prériemi, kde čas plyne jinak. Možná i pozpátku. Kolem nás jen široké pláně, sem tam ranch a zřídka nějaká osamělá kráva. Asfalt? Spíš památka na něj.
Druhá polovina vedla po dálnici – tedy, technicky lepší, ale plná kamionů a s výhledem na… další kamiony. Přesto se snažíme i z těchhle „přejezdových dní“ vyždímat něco víc. A jak už to tak bývá – když nehledáš senzaci, někdy si tě najde sama.
Zastávka jménem Walden – tam, kde Vánoce nikdy nekončí
Na mapě to nevypadalo nijak lákavě. Malé městečko Walden, ztracené někde mezi ničím a úplným ničím. Ale hlad byl silnější než estetika, a tak jsme se rozhodli zastavit. A dobře jsme udělali.
Už na první pohled působí Walden jako město vystřižené z westernu – salony s dřevěnými fasádami, vývěsní štíty s oprýskanými písmeny, prach pod nohama a burger v žaludku. Ten jsme si dali v jednom z těchto salonů – a byl výborný. Takový ten správný, šťavnatý, americký.
Po jídle jsme se rozhodli protáhnout nohy, a právě tehdy jsme zjistili, že tahle díra má překvapivě vánoční duši.
Většina obchodů měla na ceduli nápis „North Pole“. Stromky, světýlka, sněžítka a výlohy jak z prosincového katalogu. Bylo léto, ale my jsme měli pocit, že jsme se omylem vrátili v čase, přesně o rok zpět, kdy jsme trávili léto za polárním kruhem. Nešlo to ignorovat. Usedáme zpátky do auta, taháme mobil a googlíme.
A nestačíme se divit. Walden je jedním z nejchladnějších měst v Coloradu – a místní na tom postavili tradici. Každý prosinec se tady odehrává slavnost „A North Park Christmas“, kdy se z města stane zimní vesnička plná světel, sněhu a pohádkové atmosféry.
Ale to nejzajímavější teprve přišlo: v době Vánoc tu funguje skupina dobrovolníků, která odpovídá na dětské dopisy adresované Santovi. Děti z celých USA posílají dopisy na adresu „North Pole“, a pokud je pošlou včas do Waldenu, dostanou opravdovou odpověď – se speciálním razítkem a vánočním přáním.
Walden se nám zapsal do paměti jako nečekaně kouzelné místo. Možná to byl jen jeden burger, pár výloh a kousek příběhu, ale v ten den to bylo přesně to, co jsme potřebovali.
A tak jsme večer znovu nasedli do obytky, s vůní hranolek ještě v autě a s pocitem, že i „popojet“ den může mít neskutečnou atmosféru. Jen místo zvonku zní kolem nás burácení kamionů.
Vřelé překvapení u řeky: termální ráj v Saratoga
Než jsme se ten den naplno ponořili do dálnice plné kamionů a nekonečného asfaltu, měla jsem pro kluky malé – nebo vlastně docela vřelé – překvapení. Naše cesta totiž vedla přes městečko Saratoga – a já věděla, že tady na nás čeká něco výjimečného.
Zastavujeme obytku kousek od řeky a s výrazem tajemné průvodkyně oznamuji mužské části posádky, že si mají vzít plavky.
„Jdeme se koupat.“
V tu chvíli kluci skákali až ke stropu auta. Řeka! Voda! Koupání! Přesně něco pro ně. Jen tatínek je mírně podezřívavý: „A kam jako jdeme?“ ptá se s typickou nedůvěrou.
Na parkovišti je sice klasický městský bazén, ale ten nás nezajímá. Beru batoh, ručníky, vodu a vedu naši skupinu boční uličkou – kolem bazénu až za něj. A tam, téměř nenápadně ukrytá za plotem, se otvírá malá oáza, kterou bych přála objevit každému cestovateli:
Přírodní termální jezírka – horké, vřelé, léčivé. A hlavně – úplně zdarma. Jezírka jsou tři, každé s jinou teplotou – ale řekněme si na rovinu, všechna jsou šíleně horká. Opravdu.
117, 110 a 105 °F, což v překladu do naší řeči znamená 47, 43 a 40 °C. To už není jen tak na smočení nohou.
Zpočátku jsem si říkala, že kluci do té „bublající vody“ ani nevlezou. Ale děti vás pokaždé překvapí. S radostí vlezli do jezírek, jako by voda měla ideálních 25 a chtěli se potápět. A vlastně – když máš radost, je ti teplota jedno.
My, dospělí, jsme se spíš zanořovali opatrně, centimetr po centimetru. Ale ten pocit! Horká voda proniká do svalů, uvolňuje záda, hlava se čistí. Když zavřete oči, slyšíte jen šum řeky, cvrkot ptáků a občasné „mamí, podívej!“. Nádhera.
A nakonec došlo i na tu řeku, co si kluci hned z auta vysnili.
Z jezírek totiž přepadává horká voda přímo do řeky, kde si lidé z kamenů vytvořili malá přírodní jezírka. Tam se vřelá voda míchá se studenou říční a vzniká ideální přírodní brouzdaliště pro děti. Kluci byli nadšení. Řeka, do které chtěli kluci při příjezdu skočit, byla najednou součástí celého zážitku.
A my dospělí? Po horké lázni skočit do chladné řeky – to je restart, který by vám nenabídlo ani pětihvězdičkové spa.
Byla to jen hodina – ale měla sílu celého dne.
Přírodní jezírka v Saratoga nám poskytla nečekané zklidnění uprostřed rušného dne na cestách. Byli jsme tam téměř sami, jen s pár místními, bez hluku, bez turistů. A právě to kouzlo nenápadnosti celý zážitek znásobilo.
Teď už jen tempomat, dálnice, pár set kilometrů a západ slunce u Rock Springs.
Zítra už nás čeká další národní park – ale dneska jsme si odnesli vodu, ticho, a klid, který zůstává pod kůží ještě dlouho potom.
