Divoké pobřeží
7. týden na cestě
Švédsko – NP Tresticklend
Norsko – NP Kosterhavets
polární záře v létě
trajekt Malmo – Swinoujscie
krivy les
Švédská zastávka plná ticha a mechu
Máme před sebou poslední týden naší dlouhé severské výpravy a domov je zatím pořád v nedohlednu. Čas běží, a tak je potřeba sešlápnout plyn a přesunout se o pořádný kus na jih. Z Norska už toho nestihneme mnoho a Oslo chceme spíš minout obloukem. Měníme tedy plány a hned na nejbližším hraničním přechodu míříme do Švédska. Čeká nás ještě týden, dva národní parky a pohodová cesta až k přístavu.
První zastávkou je národní park Tresticklan – nenápadné, ale krásné místo poblíž norské hranice. Park sice není velký, ale i tak jsme tu zvládli skvělou 13 km túru napříč bažinami, podél jezer a skrz hluboké severské lesy. Cesta se klikatila starými borovicovými lesy, kde mechy, lišejníky a prastaré stromy tvoří skoro až pohádkovou kulisu. A ten klid! V parku nejsou žádné silnice, jen značené stezky, které se ztrácejí v rytmu skalních hřbetů a úzkých jezer vymodelovaných ledovcem.
Naší trasou byla stezka Tresticklanleden, která vede do samého nitra parku. Žádný hluk, žádní turisté – jen my, les a šelest větru v korunách stromů. V tomto původním lese, který nikdy nebyl těžen, jsme si připadali jako uprostřed severského pralesa. Ačkoliv počasí zpočátku vypadalo všelijak, nakonec se vyjasnilo a v podvečer se všechno ponořilo do zlatého světla.
Když se vracíme k autu, stojí vedle nás česká dodávka. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že jde o podobné dobrodruhy jako jsme my – ještě k tomu vášnivé vodáky. Vyměnili jsme si spoustu zážitků, tipů na další cesty a chvíli na to už plánujeme, kam vyrazit příště. To jsou ty nejhezčí momenty na cestě – neplánovaná setkání s lidmi, kteří mají v očích stejnou jiskru.
Tam, kde moře chrání život
Když jsme letos zamířili do švédského národního parku Kosterhavet, nechali jsme poprvé karavan na pevnině a naskočili na elektrický katamarán směr ostrov Koster. Plavba mezi ostrůvky byla kouzelná, ale zážitek teprve začínal. Zastávky na malých ostrovech, všude kolem mořská hladina třpytící se v slunci – a nakonec vylodění na jižním ostrově, který má sotva 5 km². I tak ale nabízí spoustu zážitků. A my jsme se rozhodli začít úplně netradičně — obědem v restauraci. Byla tam sice jen jedna, ale zato s výborným jídlem. Kluci si vybrali telecí řízek, my jsme s Mirečkem zkusili tagliatelle a salát s krevetami. A můžeme vám říct – tak dobré krevety jsme snad nikdy nejedli.
Po obědě padlo jasné rozhodnutí — projedeme ostrov na kolech. První pokus byl úsměvný: dětská kola vypadala, jako by je někdo vytáhl z moře před týdnem – rez, potrhaná sedla… Nakonec jsme našli solidnější kousky i s dětskými sedačkami, což způsobilo u kluků záchvat smíchu. My jsme to ale brali sportovně a za 400 Kč jsme mohli vyrazit na odpolední cyklovýlet.
Naše první zastávka? Návštěvnické centrum a pak rovnou na pláž s podvodní naučnou stezkou. Právě tady si uvědomíte, proč je okolí chráněno jako národní park — nachází se tu totiž korálový útes, což je ve Švédsku naprostá rarita. Mareček se nemohl dočkat šnorchlování, ale vlny a temné chaluhy v něm vyvolaly lehkou paniku. Ne že by se bál moře, ale možných krabů schovaných pod chaluhami, které by mohl omylem zašlápnout. Náš malý ochránce přírody si tak raději sbíral mušle s bráchou na pláži.
Doprava na Kosterhavet
Na ostrově nejezdí téměř žádné auta, jen pár co zásobují místní hotely. Lidé se tu však pohybují pouze na kolech nebo v tichých elektrických vozících, podobných těm golfovým. Druhou kategorii tvoří hand made vozidla, které mají nejrůznější provedení a vzhled. Polovina ostrova patří místním – farmy, půjčovny kol a kajaků, skleníky a malé trhy. Druhá polovina je turistická, plná klidu, zeleně a výhledu na moře. Kajakem se tu dá vyrazit až k majákům nebo sledovat odpočívající tuleně na skálách.
Pokud plánujete cestu do Švédska a hledáte místo, kde si dobít baterky, nasát slaný vzduch a zažít mořské Švédsko trochu jinak, souostroví Koster určitě zařaďte do itineráře.
Když severní světla zabloudí
Odpoledne jsme se s Mírou bavili o tom, že je čas vyčistit telefony – pryč s aplikacemi, které už dávno nepoužíváme. Mimo jiné i tu na sledování polární záře. „K čemu by nám byla?“ smějeme se. Vždyť jsme na jihu Švédska a na sever se teď nechystáme. Aplikace letí do koše. Ironie osudu ale nezklamala.
Polární záře na jihu Švédska v létě? Nečekané, ale možné! Díky výjimečným podmínkám jsme měli štěstí zahlédnout tento nebeský tanec i tam, kde se běžně neukazuje. Krátké, magické okénko do severského divadla světel. Nikdy bychom nečekali, že tohle uvidíme právě tady – hluboko na jihu Švédska, a navíc v létě. Ale příroda si občas dělá, co chce, a někdy vám prostě naservíruje zázrak přímo před oči.
Večer už měl dávno patřit odpočinku, ale místo toho nás přitáhlo cosi zvláštního na obloze. Je půlnoc. Všichni kromě Fildy (ten by neprocitl ani při výbuchu sopky) vyrážíme ven. Nad malým jezerem se rozprostírá nebeské divadlo – polární záře tančí na obloze, hvězdy padají jeden za druhým a jejich odraz se třpytí na klidné vodní hladině. Mareček ukazuje mléčnou dráhu, Mars a Jupiter. A mezi tím vším prolétne ISS – rychlostí téměř 28 000 km/h. Je to nadpozemské.
Stojíme tam, potichu, zabaleni do bund a dek. Jen šeptáme. Nechceme rušit to kouzlo.
Šli jsme spát ve dvě ráno. Unavení, promrzlí… a úplně očarovaní.
Bez předchozího varování, bez plánování – o to víc opravdové a nezapomenutelné. Někdy stačí být na správném místě, ve správný čas… a nechat se překvapit.
Příroda nás tak rozhodila, takže kluci chodí spát až po 10 večer a podle toho vypadá i vstávání. Takže dost často vyrážíme na cestu až po 10. Užíváme si to zde plnými doušky.
Pod mostem zpět na pevninu: Rozlučka se Skandinávií
Loučení se severem má vždy zvláštní atmosféru – jako by člověk odjížděl z jiného světa. Naše cesta skončila ve švédském Malmö, odkud jsme měli opustit Skandinávii. Místo přejezdu přes ikonický Øresundský most, který spojuje Švédsko s Dánskem, jsme zvolili jinou, dobrodružnější variantu: trajekt podplouvající samotný most.
Øresundský most je opravdu technický zázrak – osmikilometrový kolos se táhne nad mořem a plynule přechází v tunel pod hladinou. Je to nejen spojnice dvou zemí, ale i dvou odlišných světů. My jsme se však tentokrát dívali na tuhle krásu z moře, když se náš obří trajekt vydal na cestu do Polska.
Stojíme na palubě, vítr ve vlasech, slané kapky na tváři. Most se nad námi pomalu ztrácí v šeru, zatímco slunce zapadá nad Baltem. Je to tiché, symbolické rozloučení s drsnou, nádhernou Skandinávií. Večer vplouváme do přístavu Świnoujście, polského města u moře. Po týdnech ve Skandinávii působí návrat na evropský kontinent téměř jako kulturní šok – jiná energie, jiné světlo, jiný rytmus. Ale dobrodružství pokračuje dál.
Tam, kde stromy tančí
Úplně poslední noc trávíme na tajemném místě v Polsku. I když spíme mezi malými garážemi a obří plynovou trubkou, ráno nás čeká za karavanem poslední zajímavost na naší severské cestě. Po snídani se vydáme 50 metrů od auta a už vás vítá přírodní podivnost. Na první pohled to vypadá, jako by příroda ztratila kompas. Nebo jako by si tu někdo pohrál s realitou. Ale věřte – Křivý les na severu Polska skutečně existuje. A když do něj vstoupíte, cítíte, že nejste na obyčejném místě.
Krzywy Las, jak ho nazývají místní, se nachází nedaleko města Gryfino, jen kousek od německých hranic. V hustém borovicovém háji tu asi 400 stromů roste podivně pokrouceným způsobem – každý kmen se těsně nad zemí ohýbá v pravém úhlu, jakoby si sedl, a pak se znovu napřímí směrem k nebi. Všechny ohnuté stejným směrem. Není to vichřice, ani zemětřesení. A právě to dělá Křivý les tak fascinujícím.
Proč jsou křivé? Nikdo přesně neví. Existuje mnoho teorií. Někteří říkají, že stromy byly uměle deformovány v mladém věku – snad pro výrobu zakřiveného dřeva na lodě nebo nábytek. Jiní tvrdí, že jde o následek poškození během války nebo neobvyklé gravitace. Místní legendy mluví o čarodějích, elfech nebo mimozemšťanech. Pravda? Ztracená v čase.
A ztraceni jsme i my, protože nás čeká posledních 650 a po 7 týdnech na cestě se opět ocitáme před domem.
