Ostrovní putování severem
4. týden na cestě
Alta Canyon
Gorsa bridge
Tromso – Polaria
první velká treska
ostrov Senja a výhledy na Seglu
Večerní trek k Alta Canyon
Alta Canyon nabízí mnoho způsobů, jak si užít jeho krásy – ať už pěší turistikou, na říčním člunu nebo kanoistikou. Za nás vyhrává opět pěší turistika. Nasedli jsme do auta a vyrazili na náhorní plošinu, odkud trek začíná. Posledních 8 km vedlo po poměrně dobré šotolině, i když do kopce, takže náš vůz dostal opět zabrat. K našemu překvapení jsme na konci cesty u šikmého parkoviště spatřili vedle offroadu a elektrického BYD i dvě nízká obytná auta. Opravdu nechápu, jak se sem dostali. Zaparkovali jsme a vyrazili na cestu. Vycházíme ve čtyři odpoledne, aniž bychom spěchali, protože v létě, kdy slunce nezapadá, jsme mohli být na treku klidně až do půlnoci.
Cestou jsme procházeli rozsáhlými rašeliništi, mělkými bažinami a několika vodními toky, které se nakonec proměnily v úchvatné vodopády padající kolmo do kaňonu. Pro kluky to byla obrovská zábava – skákali přes bažiny, přeskakovali kameny a brodili se řekou. V polovině cesty jsme narazili na dechberoucí vodopád, který strmě padal do jezírka, vedle něhož byla ještě závěj sněhu z minulosti. Po sedmi kilometrech jsme dorazili na úpatí kaňonu. Zapsali jsme se do knihy a abychom se dostali k vyhlídce, museli jsme ještě sestoupit o 150 výškových metrů. Co vám budu povídat, i když jsme kaňon viděli na internetu, pohled do 300metrové rokle nám doslova vyrazil dech. Slunce, které v 8 hodin večer osvětluje jižní stěnu kaňonu, dodávalo celé scéně magickou atmosféru.
Ale čas na rozjímání byl u konce, a tak jsme se pomalu vydali zpět k autu. Před námi bylo ještě 7 km, ale naštěstí kluci vypadali stále v pohodě. Jak to nakonec dopadlo? Museli jsme někoho nést? Kdepak! Kluci zvládli celou cestu skvěle a dokonce některé úseky zpátky běželi, protože zjistili, že pokud utíkají, komáři je vůbec neobtěžují.
Zajímavost z kaňonu
Ještě jedna zajímavost z této oblasti: řeka Altaevla, která protéká kaňonem, patří k nejlepším lovištím lososů na světě, a povolení k rybaření dostává jen hrstka lidí ročně, přičemž přednost mají vlastníci pozemků kolem řeky. Kluci to zvládli skvěle, a tak jsme ráno připravili na jejich přání lívance.
Svatba v Altě a pozoruhodný most Gorsa
Krátká návštěva města Alta nás zavedla k zajímavému kostelu Alta Kirke – moderní spirála víry v zemi polární záře. Na první pohled vypadá jako socha. Elegantní spirála z titanu, která se zvedá ze země jako tichá modlitba z nebi. Katedrála Severního světla (Nordlyskatedralen) patří mezi nejmladší kostel v zemi. Byl otevřen v roce 2013. Chtěli jsme nahlédnout dovnitř, což se nám bohužel nepodařilo, protože v něm právě probíhala poměrně velká svatba.
Přesouváme se dál do údolí Kåfjorddalen v severním Norsku, kde jsme objevili místo, které nám opravdu vzalo dech. Gorsa Bridge, ocelový most natažený přes 150 metrový kaňon. Všudypřítomné ticho narušuje jen hučící vodopád Gorzi. Zde jsme s Mirou měli poprvé pocit závratě, trvalo nám nějako dobu než jsme si na ten zvláštní pocit z mostu zvykli. Pokud míříte do této oblasti, tohle je výlet, který si nesmíte nechat ujít. Ať už kvůli přírodě, nebo také z pocitu, že se neproudí davy turistů, a tak se tu můžete cítit jako v opravdové divočině.
Polární kruh v moderním pojetí – Polaria
Není žádným tajemstvím, že náš Mareček miluje akvária. A tak vedou naše cesty i přes upršené a chladné město Tromso, které ukrývá na břehu moře zajímavou stavbu Polaria. Budova připomíná ledové kry hromadící se na břehu fjordu. Tento architektonický zázrakokamžitě dává najevo, že tady nejde o obyčejné muzeum. Největším tahákem Polária jsou bezesporu vousatí tuleni, impozantní arktičtí obyvatelé, které tu můžeme pozorovat doslova z pár centimetrů. Další část tvoří interaktivní mix přírody, vědy a skutečně unikátního přístupu ke vzdělání. Z našeho pohledu je to místo, které vás donutí zamyslet snad tím, co se děje s naším světem, a přitom vás okouzlí krásou severu.
Trajekty přes norské moře a chuť severu
Vydat se v létě na sever Norska znamená připravit se nejen na nekonečné půlnoční slunce, ale také na strastiplné jízdní řády místních trajektů. Člověk se musí obrnit velkou dávkou trpělivosti, protože trajektů není mnoho, často mají malou kapacitu a kolony před trajektem jsou poměrně dlouhé. Snad každému cestovali se muší stát, že na trajekt přijede později a tím pádem musím počkat do zítřka.
Jednoho dne stojíme na dřevěném molu někde mezi Tromso a Senjou. Vzduch je čerstvý, až křišťálový, a kolem nás se rozlévá modř moře. Trajekt měl přijet za hodinu, možná za dvě – norský venkov se neřídí ruchem města, ale tempem přírody. A tak zamícháme těsto na skořicové šneky, které následně upečeme v omnii. Kluci zatím připravili deku s občerstvením na mole. Mireček rybaří a kluci si malují na kamínky, které sbírají snad všude. První ryba na udici byla velkým překvapením – poměrně vzácná vranka obecná. Následující večer trávíme na dalším molu, kde se pouštíme do lovu tresek. Berou jedna za druhou. Bylo to jak z pohádky, hledá se Nemo. Kolem mola proplouvaly hejna tresek, stačilo tedy hodit jen udičku do hejna a už už jsme tahali rybu.
Nejlepší úlovek na naší cestě byla však obří treska. Čekali jsme na jeden z mnoha trajektů v přístavu Brensholmen. Ještě jsme ani nezastavili a kluci už vybíhali na molo, v jedné ruce prut v druhé návnady v kufříku a na uších sluchátka. Netrvalo to ani 20 minut a Mira už tahá krásnou velkou tresku. Tahle naše rybka strhla rybářské šílenství. Najednou se všichni nomádi vydali do svých aut a už tahali pruty a kráčeli na pobřeží. Bohužel do příjezdu trajektu, již nikdo rybku nechytil.
Karavanem po Senje
Senja je malý kus severského snu, který někdo zapomněl uprostřed oceánu. Leží severně od polárního kruhu a bývá nazýván „malým Norskem“, protože tu najdeme snad všechno, co může Norsko nabídnout. Dramatické fjordy, strmé skály, hluboké lesy, písečné pláže i nekonečné ticho. Ostrov není velký ale svou rozmanitostí bere dech. Senja je divoká, neokoukaná a stále trochu tajemná. Je to místo, kde nepotřebujeme itinerář, stačí jen mapa, pár vrstev oblečení a chuť nechat se unést.
Nezapadající světlo severu
Na Senji máme v plánu pozorovat půlnoční Slunce. Vybíráme si tedy malé parkoviště před vesnicí Fjordgård s výhledem na poměrně úzký záliv. Kluky jsme dali spát a my připravujeme techniku na focení. Bylo něco kolem půlnoci. Slunce visí nízko nad hozizontem, zalévalo přesně střed zálivu růžovým a oranžovým světlem. Všechno kolem nás dostává skoro snový nádech.
Nezapomenutelné výhledy na Senju
Parkujeme karavanem na vetší parkovištipřímo pod horami, kde začíná stezka na Hesten. Nenápadný vrchol, který ale nabízí jeden z nejikonictějších výhledů v celém Norsku. Je pod mrakem, vzduch voní po mokrém mechu a moři. Výstup s dětmi nám bude trvat něco přes dvě hodiny, což pocítí hlavně naše nohy. Cestička se klikatí nahoru, přes kameny, kolem potoků a přes mechem porostlé plošině. Nahoře se vše ale zastaví. Stojíme na hraně , jen kousek pod vrcholem Hestenu, a před námi se tyčí k nebi kamenná plachta jménem Segla. Fjordy se rozlévají do dálky, světlo se láme o hřebeny a my víme, že tohle jen ten okamžik, kvůli kterému cestujeme.
