Severní klenoty Laponska
3. týden na cestě
NP Pyha Luosto
Glass Igloo
pádlování a kempování u jezera Inari
Nordkapp
Když kopec znamená vrchol – NP Pyhä Luosto
Finsko si většina lidí spojí spíše s jezery, hlubokými lesy a nekonečným tichem než s horami. A právě proto jsme se po roce opět vrátili od národního parku Pyhä Luosto, které leží zhruba hodinu jízdy od Rovaniemi. Z klidné krajiny se najednou zvedají starobylé fjelly – zaoblené hory, které tu stojí už stovky miliónů let. A právě tady se po dlouhé době užíváme výšlap a to hned na nejvyšší vrchol Ukko Luosto. Není to žádný alpský velikán, ale s výškou 514 metrů se mezi okolní krajinou tyčí impozantně. Výstup je krátký, víc jak půlka ho vede po schodech, které jsou buď z kamene nebo železné se zábradlím. Nahoře nás čeká panoramatický výhled, který bere dech – zelené moře borovicových lesů se táhne do všech stran a v dálce se rýsují další fjelly.
Park jsem navštívili již v roce 2023, kde jsme se vydali na legendární hřeben Uhriharju, který spojuje dva hlavní masivy parku. Už samotný název „Uhriharju“ (v překladu „obětní hřeben“) evokuje tajemno dávných sámských obřadů. A skutečně, když jsem kráčeli po hřebenu nebo lávkách lemované řídkou tajgou s výhledy na rašeliniště, tichá jezera a nekonečné lesy. Měli jsme pocit, že kráčíme krajinou, která zná příběhy jako sama země.
Letní ticho mezi skleněnými kopulemi
V zimě to tu praská ve švech. Cestovatelé z celého světa míří hluboko do finské divočiny, aby na vlastní oči spatřili tanec polární záře z pohodlí luxusního skleněného iglú. Rezervace se plní i půl roku dopředu, iglú svítí jako světlušky z zasněžené krajině a v mrazivém tichu zní jen občasné nadšené výkřiky nad zeleným závojem na nebi.
Ale v létě? V létě tu zavládá zvláštní druh klidu. Když jsme dorazili ke komplexu glass igloo během našeho putování Laponskem, působilo to skoro až snově. Průhledné kopule rozeseté mezi břízami a borovicemi, žádní lidé, žádná polární záře, žádný spěch. Jen nekonečné světlo polárního dne. Skoro to působilo, jako bychom se ocitli v kulisách po sezóně, prázdné, ale stále nabité energií místa, kde se odehrávají výjimečné okamžiky. I bez přespání mělo tohle místo své kouzlo. Mohli jsme si prohlédnout konstrukci iglú z blízka, nahlédnout dovnitř a představit si tu zimní atmosféru – deky, teplý čaj, huňaté ponožky a nebe plné hvězd. Ale právě ten letní kontrast byl tím, co nás nejvíce zasáhlo. Pocit, že jsme svědky tiché pauzy mezi sezónami. Místo, které odpočívá.
Ticho, voda a praskající oheň
Když jsme se rozhodli, že část léta strávíme na severu Finska, měli jsme jediný plán – žádný plán. Chtěli jsme jen vodu, ticho, svobodu a rodinou pohodu. Rybářské pruty, křesadlo, nožík, domácí zavařované klobásy od babičky a teplo od ohně. Místo, kde silnice končí, signál mizí a slunce nezapadá.
Čekání na pstruha
Finsko je země tisíce jezer a to doslova. Čím jedeme více na sever, tím je příroda divočejší a krajina čistší. Kempujeme u malých i obřích jezer, které jsou tak velké, že si připadáme jak u moře, když horko těžko vidíme pevninu na protější straně. Jen my, voda, borovice, krásné dřevěné toalety a spousta místa na kempování a posezení u ohně. Tak jako v celé Skandinávii i zde můžeme využít možnosti kempovat téměř kdekoliv, pokud neobtěžuješ a nezanecháš po sobě nepořádek. A tak jsme to dělali, vždy jen na jednu až dvě noci poblíž vody, s ohněm a snídaní u jezera. Ráno jsme se zabalili a jeli dál, kam nás cesta zavedla. Polární den nám dává možnost si tyto chvíle užít tak dlouho, jak jen chceme.
Rybaření je už kapitola sama o sobě. Za menší poplatek si koupíte rybářský lístek a pak už jen to jen na vás. Dalo by se říct, že rybaření ve Finsku není o tom nahodit a chytit. Je to spíše forma meditace. I když pravděpodobnost, že chytit okouna, pstruha nebo štiku je zde opravdu velká. Voda klidná jak zrcadlo, mlha se zvedá, slunce je už nízko i když nám se spát stále nechce. První ryba přišla asi po hodině, ale stálo to za to. Ne velikostí, ale tím, že byla naše první. Čerstvě chycená, očištěná, na ohni upečená, bez koření jen s vůní dřeva a letního dne.
Kajakem na jezeře Inari
Jezero Inari není jen velké, je přímo obrovské. Třetí největší jezero ve Finsku. plné čisté vody, ticha a více než tří tisíc ostrůvků. Leží hluboko v Laponsku, kousek od norských hranic, ale působí spíše jako moře, než jezero. Když jsme tam dorazili s karavanem, neměli jsme přesný plán. Jen náš nafukovací kajak a chuť vyrazit na vodu.
Do neznáma ale v záchranné vestě
Ráno bylo klidné, hladina jako zrcadlo. Nafukujeme kajak, dáváme vesty, skládáme pádla, svačinu ukládáme do nepromokavého vaku a s nadšením skáčeme do lodi. Slunce pálí, voda na dotek jako led a s prvním záběrem se začínáme vzdalovat do břehu. Cíle bylo objevit ostrůvky, které se v dálce jen lehce rýsovaly. Na Inari není těžké se cítit jako první objevitel – krajina je syrová, nespoutaná a téměř nedotčená. Pádlovali jsme pomalu, zastavovali u malých ostrovů, kde si kluci hráli na trosečníky. Každý ostrov měl své jedinečné kouzlo, jeden porostlý borovicemi, druhý holý a třetí je ideální na piknik. Po svačině s Mirou jen tak odpočíváme a létáme s dronem. Kluci lezou po kamenech, hází žabky, a koupou se v miniaturních jezírcích. Inari nám dalo něco, co v běžném životě často chybí – prostor. Prostor být spolu, vnímat přírodu a na chvíli zapomenout, že někde jinde všechno běží dál.
Stále na sever, až tam kde cesta končí
Když jsme vyráželi z Finska směrem na Nordkapp, měli jsme v hlavě jen mlhavou představu. Někde na severu, kde končí pevnina a začíná nekonečné moře, stojí slavný útes. Ale co je mezi tím? Pro někoho nekonečná cesta, pro nás velký zážitek. Z finské divočiny jsme přes hranice přejeli jako nic a dál už nás čekala jen nekonečná klikatá jízda podél pobřeží. Nedá se jet rychle, nejenom že nám to nedovoluje síla motoru ale každá zatáčka nám nabízí nové výhledy. A tak zastavujeme na mnohých zajímavých místech. Po cestě objevujeme malý ráj pro karavanisty v podobě překrásných parkovišť. Norové to mají opravdu zmáknuté. Doplnění vody, odpočinkové lavičky a výhledy na moře, soby a lodě v zálivech.
Podmořské dobrodružství
Jedním ze zajímavých momentů cesty je tunel pod mořem. Představete si, že jedete obytkou , najednou si silnice noří do útrob skály a po 3 kilometrech se ocitáme 212 metrů pod hladinou oceánu. Tmavý, tichý, trochu mrazivý, ale fascinující. Druhá půlka je pro naše auto už trochu náročnější, horko, těžko se škrábeme poměrně strmým kopcem směrem na denní světlo. Při výjezdu si připadáme, jako bychom prošli portálem do jiné dimenze.
Skrytý klenot pod Nordkappem
Jen pár kilometrů pod ikonickým Nordkappem se nachází Kirkeporten – přírodní skalní brána s výhledem, který bere dech. Z malé vesnice Skarsvåg sem vede krátká, nenáročná stezka. Odměnou je nejen pohled na samotný kamenný oblouk, ale i jedinečný pohled na Nordkapp v dálce, orámovaný právě touto kamennou bránou. Je to ideální místo pro ty, kteří chtějí zažít severní Norsko z jiné perspektivy, stranou od všudypřítomných davů.
Nordkapp v oblacích – trpělivost mezi nebem a mořem
Na mapě vypadá Nordkapp jako konec světa. Špička Evropy, útes tyčící se vysoko nad Severním ledovým oceánem. Místo, kam míří dobrodruzi, karavanisté i turisté toužící stát „na severu všeho“. Našim letním plánem nebylo dojet až na Nordkapp ale když už jsme byli tak blízko, tak by nejspíš bylo škoda, abychom toto místo také nenavštívili. Celou cestu na sever bylo něuvěřitě krásné počasí, konoce v moři jsme zahlédli delfíny, nicméně posledních pár km bylo velkým překvapením. Teploty klesly na 9 stupňů a mlha se dala jen krájet. No nevadí máme ještě 4 týdny do konce naší letní cesty, zastavujeme tedy na odpočívadle, kde by měli být údajně krásné výhledy. Začíná pršet, vytahujeme tedy omnii a jdeme péct něco dobrého. Mezitím Mareček píše svůj cestovatelský deník a Filda paří s tátou deskovky. Počasí se na Nordkappu mění opravdu rychle ale nás mlha zdržela 2 dny, třetí den ráno nás už však slunce táhne směrem na nejsevernější parkoviště Evropy. A jaký byl první pocit z tohoto místa? Přehlídka nomádského života, obrovské parkoviště na útesu se mění v malé město. Němci, Francouzi, Italové a pár Čechů… všichni čekají a užívají si dané autentické místo. Největším překvapení pro nás bylo auto z Číny. Všichni nomádi působí jako kamarádi, kteří se spolu dávají do řeči a sdělují si své cestovatelské zážitky. I my jsme byli na návštěvě u německých důchodců, kteří právě skončili v práci a vydávají se na několika letou cestu po Evropě.
A jak vůbec Nordkapp vypadá? Moře se rozprostírá až k obzoru, slunce visí nízko nad hladinou a ikonická kovová koule na okraji útesu stojí v celé své kráse. Davy turistů se s údivem dívají, fotí a objímají. Geografickyto úplně nejsevernější bod není (tím je Knivskejellodden o pár kilometrů vedle), Ale pro mnohé to nejsevernější místo je. Symbol. Konec cesty. Vyhlídka ve výšce 307 metrů nad mořem, masivní útes, který je bičovaný větrem. Místo, kde se mísí příroda, romantika, kýč i velké ticho. V hlavní budově je muzeum, kino, suvenýry a dokonce kaple, ale opravdový zážitek je venku. Když tedy zrovna něco vidíte.
