Cyklistika na Krku
25.10. - 2.11. 2024
9 dní
2 200 km
Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko
Kam vyrazit na přelomu října a listopadu, když už léto pomalu končí, ale chuť cestovat zůstává? My jsme měli jasno! Co takhle vyrazit do Chorvatska, ale tentokrát jinak – na kolech? Kluci z té představy byli nadšení! A tak jsme sbalili naše cyklistické vybavení, zapřáhli kola za Fešáka a vyrazili směr ostrov Krk.
Vzhledem k tomu, že naše obytka neoplývá zrovna nejsilnějším motorem, rozdělili jsme si cestu na dva dny. Vyjeli jsme už večer a rozhodli se přenocovat kousek před slovinskými hranicemi. Zaparkovali jsme u malebné kapličky a ke svému překvapení jsme tam nebyli sami! K naší radosti jsme narazili na nové přátele s podobně starými dětmi, kteří měli navíc i podobný plán cesty. To byla ale náhoda! Hned jsme si vyměnili kontakty a domluvili, že se za pár dní opět potkáme – tentokrát už přímo u azurového moře. Už teď se nemůžeme dočkat, až se s nimi znovu uvidíme!
Když jsou kameny větší než očekávání
Ráno bylo svěží a my jsme s nadšením vyrazili vstříc ostrovu Krk! Přejezd ikonického mostu byl v tuto dobu už bez poplatku, což nám udělalo dvojitou radost. Naší první zastávkou se stala malebná vesnice Njivice, odkud jsme se vrhli na naši první MTB trasu – menší, ale jak se brzy ukázalo, pořádně zrádný okruh. Ačkoliv trasa vedla po pobřeží a slibovala krásné výhledy, terén byl nečekaně náročný! Úzké a kamenité úseky nás donutily i tlačit kola, což s dětmi není vždycky brnkačka. Ale my se nevzdáváme! Nakonec jsme to všechno zvládli a za odměnu si kluci s chutí dali zaslouženou pizzu. Žádná námaha nepřijde nazmar, když na konci čeká tahle dobrota!
V podvečer jsme se přesunuli do kouzelného města Vrbnik. Historické centrum nás okamžitě vtáhlo a my jsme si užili příjemnou procházku, která vyvrcholila objevením nejužší uličky na světě – to byl zážitek! Jakmile se začalo stmívat, nasedli jsme do našeho Fešáka a zamířili na opuštěnou pláž. A tam už na nás čekali! Naši noví kamarádi, které jsme potkali po cestě, už měli rozdělaný tábor. Bylo to to pravé mořské vítání po dni plném cyklistických výzev. Den sice plný námahy, ale s takovou odměnou a novými přáteli se na něj hned jinak vzpomíná!
Děti si od samého rána užívají venkovní svobodu, dokonce dojde i na osvěžující koupání, a tak nikam nespěcháme. Před obědem se s našimi novými přáteli opět loučíme a vydáváme se směr Baška. Tam nás čeká jedno speciální dobrodružství – návštěva výletní ponorky! Sice to není ta legendární „Yellow Submarine“ z písničky, ale zato jsme v ní úplně sami, což je na tom to nejlepší.
Byl to parádní zážitek, na který budeme určitě dlouho vzpomínat, i když Mareček měl původně trochu jinou představu. Doufal, že pod hladinou uvidí rovnou medúzy, chobotnice a jiné super mořské příšerky! 🙂 Ale i tak se mu to moc líbilo. Odpoledne se pak přesouváme dál po pobřeží, kde na opuštěném mole zakotvíme na noc. Zůstáváme tam až do druhého dne, abychom si užili klid a soukromí.
A noc nám pak přichystala opravdové kouzlo. Naskytla se nám nádherná podívaná na světélkující plankton, který rozzařoval moře pod námi jako tisíce malých hvězd. Byl to nezapomenutelný moment, který umocnil pocit absolutní svobody a spojení s přírodou.
Z Rabu do tajemné Zavratnice: Kolo, zmrzlina a válečný vrak!
Brzy ráno jsme se probudili a už jsme byli na cestě – směr ostrov Rab! Tam nás čekala další dávka parádní cyklistiky. Po úžasných kilometrech v sedle jsme si dopřáli i zaslouženou prohlídku města. Chvíli to sice vypadalo, že v tom skoro listopadovém počasí nenarazíme na zmrzlinu, ale nakonec se zadařilo! A chutnala stejně báječně, jako by byl srpen uprostřed léta. Malá, ale důležitá radost!
Odpoledne jsme se pak přesunuli zpět na pevninu a zamířili podél dalmatského pobřeží k tajuplnému zálivu Zavratnica. Toto údolí se táhne téměř dva kilometry, ale jeho největší klenot se skrývá v zatopené spodní části. Není to jen tak ledajaká zátoka! Kromě fascinujících podmořských vyvěraček se tu nachází i impozantní vrak vojenské nákladní lodi z druhé světové války.
Největší část vraku leží pouhé dva metry pod hladinou, což z něj dělá ideální cíl pro průzkum! S maskou a šnorchlem se můžete snadno potopit a prozkoumat jeho zrezivělé útroby. Ti nejodvážnější se tu navíc mohou vydat i na honbu za podmořskou keškou, což dodává celému místu ještě dobrodružnější nádech. Zavratnica je prostě místo, kde se historie potkává s přírodními krásami pod hladinou!
Podzimní kouzlo Plitvic: Výzva nejdelší trasy a honba za vodopády
Jednou z našich posledních zastávek v Chorvatsku byly ikonické Plitvické jezera. Podzim je tu zkrátka nádherný, a tak jsme neváhali a rozhodli se dát si ten úplně nejdelší okruh – když už, tak už! Vyrazili jsme brzy ráno, nechali se místní dopravou vyvézt na samotný začátek trasy a pak už jsme se vydali po dřevěných cestičkách směr nejvyšší vodopád. Kluci sice toužili po projížďce loďkou, ale ty fronty! Byly tak obrovské, že jsme to vzdali a raději pokračovali pěšky. Hodinu před zavíračkou jsme dorazili na samotný konec trasy. Potom nás čekal svižný výstup k poslední stanici autobusu, abychom stihli odvoz zpět na parkoviště. Byl to sice náročný, ale neskutečně krásný den plný podzimních barev a hučících vodopádů!
Baraceva špilja: Netopýří království a tma, co nahání husí kůži
Poslední zastávka našich podzimních prázdnin se nacházela kousek od Plitvic. Jako jedni z posledních letošních návštěvníků jsme si užili krásnou jeskyni Baraceva špilja, než ji na pár měsíců uzavřou. Proč? Protože ji v zimě obývá až neuvěřitelných 2 500 netopýrů! Před vstupem do jeskyně jsme objevili krásný park, ideální pro odpočinek, ale i pro sportovní vyžití – kluci si užili dětské hřiště a my jsme si střihli pár úderů na badmintonovém hřišti.
Prohlídka jeskyně je opravdu zážitek! Hned u vchodu dostane každý návštěvník ochrannou helmu, protože krápníky jsou proklatě nízko. V některých pasážích se můžou praštit do hlavy i tak malí cestovatelé, jako je náš Filípek. V jeskyni jsme strávili necelou hodinu, ale zážitků si odnášíme opravdu mnoho. Kluci měli za úkol najít dva druhy netopýrů, což byla pro ně hračka, protože viseli opravdu nízko, a tak si je mohli prohlédnout zblízka.
Třešničkou na dortu pak byla ochutnávka jeskynní temnoty. Průvodce nás zavedl na místo, kde nás poprosil, abychom stáli na místě a drželi děti. Pak to přišlo – lusknutím prstu byla absolutní tma. Černočerná tma, ve které člověk i s otevřenýma očima nevidí nic. Je to až mrazivý pocit, který nahání husí kůži. Zážitek to byl silný, ale všichni jsme byli rádi, když se po minutě zase rozsvítilo. Po prohlídce jsme si u karavanu dali zasloužený oběd a pak už jsme frčeli domů, plní dojmů z podzimních dobrodružství.